Bloudím nočním městem bez lidí,

jdu sám a všichni dávno spí.

Vidím to, co jiní nevidí,

jen já a ta černá noc to ví.

Vítr v ulicích mi zní jak hudba líbezná,

slyším to, co jiné ucho těžko rozezná.

Tu lehkost větru,

co odráží se i o nejmenší překážku,

jenž mu stojí v cestě a brání jeho pouti.

Tu sílu větru,

když rozčílí se a smete vše,

co nenechá ho světem volně plouti.

Jemně prší,

kapky smáčí z šedých ulic denní prach

a před každým deštníkem pokorně zastaví se.

Když však těžkých mraků víc najednou protrhne se,

z nevinného deštíku je náhle krutý vrah.

Srpek Měsíce,

chladivě odráží sílu zářivého Slunce, jež dává život,

a my i naši známí můžem večer unaveni ulehnout v klidu na postel.

Važme si ho ! Vždyť nejsme tady sami !

Ať Slunce bez lítosti,  

nespálí všechno na popel.