Svou skříňku bolesti si každý nosí sám,

v jeskyni krápníků když oheň doutná.

Tam jazyk k horké skále přikován,

a každé jídlo stejně chutná.

Oslněn mhouřit víčka do jasu a čekat,

až cepín průzkumníka  cinkne o útesy.

Stříbrnou vážku slyším v ústech létat,

chladivý pramen zurčet nad lesy.

Neznámým tvorům nastavuji líce.

V antické póze dýchám vůni kovu.

Má tvář je přeplněná lžíce.

Skleněný člun již pluje k tonoucímu slovu.  

V kaňonech dásní vrtné věže jsou,

mou bolest z hlubin purpurových těží.

Pak ohně v jeskyni zas vyhasnou.

Na skálu vychladlou už sněží.