TOTální E Magazín


	ISSN 1214-3529 Neděle 5.1. Dalimil

Všechny rubriky

Próza

> Próza

> Povídky

> Fejetony

> Úvahy

> Pohádky

>		Životní příběhy

> Cestopisy, reportáže

Následující

Předchozí

Následující

Předchozí

Následující

Předchozí

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.

o kom padla nyní soutěžní otázka od Saskie Burešové v Kalendáriu?
Autor: mystikus (Občasný) - publikováno 19.3.2018 (07:19:41)

BERÁNEK ZVANÝ JIRKUS: GEORGIUS AGRICOLA

☼ 24.3.1494 HLUCHOV (Germania) ۞ 21.11.1555 SASKÁ KAMENICE

„Moje knihy, nejjasnější knížata, z mnohých příčin vycházejí ve Vašem jménu, ale hlavně, protože doly jsou Vám výnosné. Neboť byť i Vaši předkové ze svých rozsáhlých a bohatých zemí hojné plody příjmů sklízeli, neb i z dávek, které cizinci z cest a obyvatelé na desátcích platí, přece mnohem hojnější sklidili z dolů a hutí. Z nich také vzniklo nemálo slavných měst jako Freiberg, Annaberg, Marienberg, Altenberg, nemluvě o jiných. Ba, podle mého úsudku, skrývají se pod zemí nyní ještě větší bohatství v horských místech Vašich zemí, než co se jich vyskytuje a objevuje na povrchu.

Buďte zdrávi, nejjasnější!

Georgius Agricola

V Kamenici, zemi Hermundurů, dne prvého prosince 1550

JÁCHYMOV HLEDÁ HLAVNĚ ČISTOTNÉHO RANHOJIČE!

Dopředu vyzraďme, že se jím stal Georgius Agricola, autor výše uvedených závěrů, kterými doporučuje svoji dvanáctidílnou knihu „De re metallica“ knížecí pozornosti. Toto dílo, které úplným a názorným způsobem v textu a obrazech popisuje šichtu jáchymovských horníků, je dodnes citováno ve všech báňských učebnicích a hutnických encyklopediích, ať jsou vydávány v kterékoliv části světa. Lékař studující hornictví byl rozhodně hodně ve své době kuriozitou. Avšak sám Jáchymov, který se rozhodl za městského ranhojiče ustanovit třiatřicetiletého saského rodáka, byl tehdy v Evropě svéráznou figurou. Když sem Georg Agricola přicestoval kočárem s několika skromnými ranečky potřeb a zbytností pro okrasu, žilo v tomto dnes odlehlém městě patnáct tisíc živáčků, což tehdy představovalo polovinu obyvatel Prahy a pětinásobek obyvatel Plzně. Jáchymov se stal nejslavnějším horním městem, kde se dalo těsně pod povrchem schrastit stříbro nejlepší možné kvality. Pod heslem „Ins Tal, ins Tal, mit Mutter, mit all“ se sem tísnily další houfy havířů i s rodinami na kolečkách. Za horníky přicházeli překupníci, řemeslníci, ale také dobrodruzi, lechtivé ženy (v záznamech se o nich psalo jako o „osobách při obci zmařilých“, hlavně že ne zlotřilých) a ve městě sevřeném v klínu hor to vřelo jako v kotli. V narychlo zbudovaných příbytcích ze dřeva, které vyrůstaly na strmých stráních, se na sebe mačkala směsice lidí nejrůznější provenience i náboženství. Hygiena zde upadala v zapomnění a vedle infekcí se rychle rozšířila „mizérie francouzské nákazy“. A v tomto Babylónu havířů, štajgrů, šichtmistrů i báňských úředníků má mladý Agricola zjednat zdravotní kázeň! Do města, o kterém se mluví daleko za hranicemi Evropy, avšak nastupuje v okamžiku převratné politické proměny. Podnikavý hrabě Štěpán Šlik, který slávu stříbrného města založil a nazval ho Joachimsthalem, zmizel totiž roku 1526 beze stopy v bitvě u Moháče, tam, kde padl český king Ludvík Jagellonský. Bohaté město se stává lénem katolických Habsburků, kteří z pozic vytlačují luterské Šliky. V té době se těží v Jáchymově čtvrtina veškeré evropské těžby stříbra. Kutnohorská a jihlavská „konkurence“ se po husitských bouřích nevzpamatovala a hraje v Evropě jen druhořadé „housle“…

MÍŠEŇSKÝ „PLINIUS“ S DOKTORSKÝM KLOBOUKEM

S výjimkou hraběte Šlika zmizela z historie jména vznešených knížat, která se mezi sebou tahala o správcovství dolů, jež se množily na všechny směry od Jáchymova. Ze „stříbrné epochy“ zůstaly jen dva pojmy: Jáchymovský tolar (joachimstaler), od kterého vznikl později i americký, kanadský a australský dolar, a Georgius Agricola. Narodil se na opačném konci Krušných hor soukeníku Bauerovi 24. března 1494 v saském Hluchově, který byl tehdy kupodivu „hlavním centrem“ hrabství Schönburského. Pravé jméno Agricoly tedy znělo Georg Bauer. Jakmile se však vrhl na spisovatelství a univerzitní studie, začal svoje německé příjmení překládat mermomocí do latiny – a od té doby až do smrti se na svoje knihy podepisoval jako Agricola. O jeho famílii a mládí toho moc nevíme, protože Hluchov několikrát vyhořel. Z dochovaných listin je zřejmé jen to, že chodil do školy v Cvikově a studia ukončil na univerzitě v Lipsku. Tam se věnoval zvláště teologii, filozofii a filologii a přátelil se s vynikajícím profesorem Peterem Mosellánským z Míšně. Pro neutuchající zájem o historii nazval ctihodný profesor mladého Agricolu jednou v žertu „míšeňským Plánkem“. Po čtyřech letech opustil Agricola univerzitu jako „bakalář atrium“ a stal se učitelem božské řečtiny a hebrejštiny na městské škole v Cvikově. Tam napsal a roku 1520 v Lipsku vydal svou první knihu, malou latinskou gramatiku „Libellus de prima ac simplici institutione grammatica“. Život na malé škole nevyhovoval zřejmě jeho talentu a tak roku 1520 znovu nabírá směr lipská univerzita, jakožto lektor Mosellánův. Tehdy se začal silněji zajímat o lékařství a přírodní vědy. Profesor však po čtyřech letech vykrvácel a Agricola se rozhodl doplnit své vzdělání v cizině. Na univerzitách v Bologni, Ferraře a Benátkách studoval lékařství a nesmírně se začal zajímat o práce starověkých lékařských a přírodovědných autorit. Pochopil, jaký význam vkládali do terapeutického využití nerostů. Od nich se je naučili s ještě lepšími výsledky využívat arabští lékaři na přípravu mastí a hojivých náplastí. V Benátkách se stal Agricola vědeckým spolupracovníkem lékařské rodiny Manutiovy a výsledkem bylo spoluautorství lékařské knihy „Galeni librorum“, která vyšla v Benátkách roku 1525.

Když se o rok později rozhodl vrátit domů, dozvídá se, jak v sousedství jeho kraje, v donedávna malém a málo známém Jáchymově, se otevřela štědrá kasa přírodních darů. Výhozy stříbrných rud s dalšími cennými materiály tu vycházejí až na samý povrch Krušných hor. Zbarvené kameny zvláštních vlastností donesli hraběti Šlikovi na Ostrovské sídlo jeho poddaní z vesničky Konradsgrünu. Ukázalo se, že doslova pod drny je bohatá stříbrná ruda! 333 stříbrných stříkaček hned opodál vyvěralo z masívů nalezišť této nosné žíly. Téměř přes noc tu podnikavec jménem Šlik vybudoval roku 1516 město. Dal mu za patrona světce Joachyma a tak vznikl Joachimstal! O dva roky později tu Šlik začal razit jáchymovský groš – joachimstaler, a z něho vzniká pověstný taler – tolar a dolar – jak už jsme to nadhodili. To všechno, hlavně zmínky o bohatství nerostů, Agricolu magicky vábí a provokuje a roku 1527 se tu stává městským ranhojičem a vrchním hygienikem. Prozíravý Šlik pečuje o městský blahobyt. Ve městě zřizuje s pomocí Agricoly nemocnici a zakládá latinskou školu, která do zaostalého okrsku vnáší díky přistěhovalcům myšlenky reformismu, povědomí humanizace a také praktické obchodní nauky.

PRVNÍ SETKÁNÍ S HORNICKÝMI SKŘÍTKY

„Protože je třeba pěstovati přírodovědecké znalosti o kovech a jejich sloučeninách tak, aby se daly využíti v lékařství, usadil jsem se v rudnaté krajince“… začíná první Agricolovo dílo „Bermannus, sive de re metallica“, které na doporučení Erasma Rotterdamského mu vydala roku 1530 slavná humanistická tiskárna Frobeniova v Basileji. Kniha formou platónského dialogu obsahuje rozmluvu mezi Vavřincem Bermannem, který Agricolu zasvěcoval do tajů hornické práce a učil jej praktickému zkoumání nerostů, a dvěma učenými lékaři Anconem a Næviem z Annabergu a Jáchymova. Podává historický přehled hornictví, srovnává starší údaje o nerostech s tím, co si s pomocí Bermanna sám ověřil v Jáchymově. Dospěl tu k důležitému poznatku, že některé minerály, ač se od sebe neliší vzhledem a barvou, mohou mít výrazně odlišnou strukturu. Následují krátké rozpravy geologického charakteru o výskytu zlatých, stříbrných, měděných a železných rud. To vše s přehledným členěním, kresbami a ve vybroušené latině. Nacházíme tu však i jako obveselující a odlehčující složku zmínky o hornických permonících, kteří havíře pod zemí rádi škádlí a pokoušejí = permoník, toť prostě jen utahovátko…

Ve městě samém však dochází po smrti hraběte Šlika k nemilým proměnám. Už roku 1528 se musejí Šlikové vzdát práva razit mince ve prospěch krále a pravomoc rodu je znatelně omezena. Luteráni a katolíci se však ještě několik let tolerují a těžba v dolech kulminuje. Budoucnost Jáchymova se zachmuřila. Není jasné, zda právě to je příčinou Agricolova odchodu roku 1530 z města. Z dokladů je jasné, že roku 1533 se stává městským fyzikem v Saské Kamenici a Jáchymov už navštěvuje sporadicky. Doly i město přecházejí tou dobou do majetku krále a nekatolický Jáchymov je trestán za podporu protestantských knížat a měst proti Karlu V. Zejména saští horníci město kvapně opouštějí. Kvalitní ruda na povrchu je už vytěžena, do hlubin se s tehdejší technikou vrtat nemohlo. Zato nová ložiska se „lesknou“ za velikou louží – v Mexiku a v Jižní Americe. Z metropole se stalo ospalé město, jehož obyvatelé se podomácku zabývali výrobou krajek – a to až do konce osmnáctého století. Tehdy se tu narazilo na uranovou rudu – smolku – která sloužila sklářům ke žlutému zabarvení jejich výrobků. Když však z několika tun této rudy manželé Curieovi roku 1898 izolovali pronikavě zářící rádium, začala nová historie Jáchymova. Rozebraly se i staré haldy rud. A radioaktivní pramenitost pramenů založila slávu lázní, jejichž první lázeňský palác „Radium“ z roku 1912 patří právem ke skvostům secese.

LÉKAŘOVY VÝBOJE DO SVĚTA NEROSTŮ I ŽIVÉ PŘÍRODY

Městský fyzikus v Kamenici na geologii nezapomněl. Kolem roku 1533 dokončil mineralogicko–hornický spis a knihu o platidlech a mincích „De mensuris“, která vyšla několikrát i v dalším století. Za pozoruhodné vědecké dílo musíme pokládat další spis „De natura fossilium“, který je historicky první soubornou učebnicí o nerostech. Agricola se přiblížil až k objevu zákonitosti krystalových tvarů. Jednoduché nerosty tu rozdělil do čtyř tříd: na zemi (terra), ztuhlé roztoky (succus concretus), kameny (lapis) a kovy (metallum). Na konci knihy si neodepřel uvést praktické zkušenosti a rady, jak řezat a brousit drahokamy, a čím je napodobovat.

Tisk ilustrovaných knih trval tehdy neskutečně dlouhou dobu. V roce 1546 se Agricola dočkal výtisků své další knihy o historii kovů, v níž objevuje poprvé bismut a jako polyglot v následujícím spisu popisuje živočichy, které poznal v Krušných horách a nově je třídí na takové, které skrýše vyhledávají jen příležitostně a naopak na ty, které v nich bytostně prochrní část roku.

Agricola byl dvakrát ženatý, měl několik dětí, které však v nevysokém věku zemřely. V Kamenici byl nesmírně uctíván a vícekrát byl zvolen za purkmistra. Získal i přízeň vévody Morice Saského, který ho pověřoval diplomatickými jednáními pro jeho vybrané chování a znalost jazyků.

Nábožensky se sice hlásil ke katolíkům, ale zůstal naladěn na reformační ideály. Když se o slovo začalo hlásit stáří, stal se přímo fanatickým sběratelem nerostů, jak tuhle profesi miloval. Na ně mu už nestačil Jáchymov a tak si nechával svoje sbírky doplňovat kameny až z Asie a Afriky. Za tím účelem se obracel na vlivné kupce i učence. Záliba v hornictví a hutnictví se zřetelně vyhraňovala a kulminovala v jeho velkolepém celoživotním díle „De re metallica libri“ čili: Dvanáct knih o hornictví a hutnictví.

Kniha, která byla vědeckým „bestsellerem“ po celá dvě staletí, vyšla latinsky až čtyři měsíce po autorově smrti a s překrásnými 273 dřevoryty ji vytiskl zkušeňák Jeronym Frobenius v Basileji. O jejím rozdělení a problémech, které lékař a vědec, spouštějící se za havíři do nebezpečných jam a štol, v ní řeší, nechme hovořit samotného autora v jeho extended předmluvě:

„Ježto žádní spisovatelé dosud o hornictví a hutnictví nepsali způsobem vyčerpávajícím a cizí národnosti a národové náš jazyk neznají (a kdyby jej znali, jen nepatrnou část vědy ze zmíněných našich spisovatelů by si mohli osvojit), napsal jsem těchto dvanáct knih poučných. Z nich první obsahuje to, co by proti této vědě, kovům a horníkům bylo lze namítati. Druhá poučuje horníka a přechází v obvyklé pojednání o nalézání žil. Třetí jedná o žílách a jejich přemístění. Čtvrtá vykládá způsob vyřizování žil a dotýká se úřadů hornických. Pátá poučuje o rubání žil a umění měřičově. Šestá popisuje nástroje a stroje hornické. Sedmá pojednává o zkoušení rud. Osmá učí o umění jak rudu drtiti, plaviti a pražiti. Devátá líčí způsob vytahování rudy. Desátá vzdělává hutníky k povolání oddělovat stříbro od zlata a olovo od téhož stříbra. Jedenáctá zasvěcuje do způsobu, jak oddělovat stříbro od mědi. Dvanáctá navrhuje postupně, jak vyráběti sůl, sodu, ledek, kamenec, vitriol, síru, skalní vosk a sklo.

Tento předsevzatý bojový úkol, třeba pro množství látky jsem nesplnil, jistě však splniti jsem se vynasnažil; neboť jsem na ně vynaložil mnoho námahy a práce, a též náklad jsem věnoval. Vždyť jsem nejen popsal žíly, nářadí, vercajk, žlaby, stroje, nádoby, pece, ale také jsem zjednal za plat kreslíře k zhotovení jejich věrných obrazů, aby věci, které jsou popisovány, neznámé buď současníkům, nebo potomkům, nebyly obtížné k zapamatování. Nezapomněl jsem pochopit, jaké nám působí obtíže kvantum názvů, které staří zachovali bez vysvětlení, protože šlo o věci jim všem známé. Ale budiž mnou opominuto to, co jsem ani sám neviděl, ani nečetl, ani se nedozvěděl od věrohodných lidí…“

Upřímnost autora potvrzuje i omluva, že si sám dovolil vypracovat terminologii oboru, který mu učaroval: „Jsou věci, které postrádají pojmenování, buď že snad jsou zánovní teprve, nebo že, byť i byly staré, se zapomnělo jejich jméno. Proto jsem s nezbytností, a budiž ji odpuštěno, některé pojmy označil několika složeninami, některé jsem pojmenoval novými názvy. Například: nakladač, roztřiďovač, rýžovník a tavič. Některé věci jsem označil starými slovy, jako trakař; neboť ač Nonius Marcellus psal, že to jest druh dvoukolového vozíku, já jmenuji tím názvem malý vozík jednokolý…“

Je jen málo knih, které zůstávají čteny po několik staletí a přinášejí do baráku wisdom mnoha pokolením. „De re metallica“ vyšla dokonce ještě ve dvacátém století – anglicky, německy a česky. Obrázky z Agricolových knih zdobí nejen muzea, ale i vstupní haly dnešních a včerejších těžebných průmyslových podniků, protože velebí práci předchůdců a veteránů moderního hornictví a hutnictví.

Jejich autor na ně vynaložil dvacetiletou práci a mnoho kulatých sum ze své kapsy, takže na sklonku života, dříve než dílo vyšlo, trpěl i nouzí. Zemřel 21. listopadu 1555 v Kamenici po horečce, která ho trápila čtyři dny. Jakožto katolíkovi odepřel mu kamenický pastor pohřeb ve městě, které se dnes pyšní jeho pamětní cedulí i pomníkem. Pohřeb však musel být v zámecké kapli až ve vzdáleném Zeitzu… Zeit zu Relax.

STEVE McQUEEN

☼ 24.3.1930 SLATER – INDIANA ۞ 7.11.1980 MEXICO

„Bouřil se, až se zcela vybouřil proti každému omezování svobody. Měl jen jediné kloudné přání: žít svůj život naplno až do konce, vypít svou životní číši do dna, hlasitě si odkrknout, a dodejchat své poslání“. Tak nějak charakterizovala Steva McQueena, herce, který se na plátně stal symbolem odvahy, houževnatosti a mužnosti, jeho první žena Neile Adamsová.

Terence Stephen McQueen, jak znělo v úplnosti jeho občanské jméno, se stal klasickým příkladem uskutečnění velkého amerického snění, v němž chlapec z malého města porazil nástrahy velkoměsta (rozuměj jakousi nepřízeň osudu) a stal se nejen nejbohatší, nýbrž i nejoblíbenější mezi figurami stříbrného plátna. Nutno však jedním dechem připomenout, že byl z rodu těch, co neodkládají svoje vyhraněné já v nevyhrazené herecké šatně. Do každé role vložil znatelný kus sebe sama, svoji touhu riskovat, jít hlava nehlava za vytčeným cílem a poznat lahodnou chuť vítězství. Byl možná víc velkým hráčem a gradovalo to s ním víc šampiónem než nějakým hercem. Byl mužem bez bázně – v civilu i na plátně se nerozpakoval dělat dobře svou věc, faccio la mia cosa.

Od okamžiku, kdy jeho padesátileté srdce vypovědělo poslušnost, pocítili mnozí z jeho okolí potřebu podělit se s vrstevníky o svoji verzi o člověku a herci, který zakusil líc i rub slávy. Nejednou byl takový portrét vykreslen v barevných odstínech skandálů a se zřejmým úmyslem nečestně „šlendriánsky“ zbytečně upozornit tak víc na sebe než na poklesky Steva McQueena proti hollywoodskému bontonu. Psalo se a mluvilo o jeho bláznivých extempore, které prováděl, o neovladatelných záchvatech zuřivosti, nedosáhl-li svého, zveličovala se jeho slabost k ženám i ke sbírce motorek, k níž se prý nikdo nesměl přiblížit. Hovořilo se i o stínu úzkosti, který tlumil ještě větším oblbovadlem: drahým špásem nebo čpavkem – drogami. Těžko dnes těžkopádně vybírat z hory slov zrníčka pravdy. Proč také. V paměti divaček zůstane Steve divoch McQueen zapsán jako tvrdý chlap se zlatým srdcem na dlani.

K dlužníkům Štěstěny rozhodně nepatřil. Od skopce, v jehož znamení se vylíhl, si vypůjčil dostatečnou dávku úpornosti a tvrdohlavosti a ty mu nejednou pomohly při zdolávání životních překážek, jako beránek Karel Kryl žil také jen kolem 50 let sršatého akčního věku.

Vlastního tátu nikdy nepoznal. Odešel od rodiny, když bylo miminku sotva pár měsíců. Devatenáctiletá matka Steva McQueena se záhy nato rozjela do Californie za výdělkem a své dítě svěřila do opatrování tetě a strejdovi. „Byli skvělí“, vzpomínal později na své pěstouny, ale vzápětí to dopověděl: „…přece jen mi chyběla mateřská láska a hlavně otcova opora a autorita, nějaký ten životní vzor.“ V devíti letech se Steve znovu konečně ocitl u matky, která se podruhé provdala a odvezla si syna do Los Angeles. Přesazení kořene z venkova do městské hlíny, možná jen podvědomé soupeření co jsme si to jsme si s otčímem o lásku bodré matky, snaha vyrovnat se partě, kde hledal zázemí, jistotu, balanc… skončilo to zkrátka a jasně neslavně nemastně. Bylo mu čtrnáct, když vyfasoval číslo 3188. Pod ním byl veden jako chovanec školy se vznešeným názvem Boys´ Republic of California, ale s velmi prozaickým posláním vlastním polepšovnám a nápravným ústavům s ostrou ostrahou. Režim tu byl prudce přísný, a přece právě sem, do městečka Chino, se později slavný Steve McQueen nejednou vracel, aby finančně podpořil nejnadanější a svým příkladem přidal na kuráži těm, kteří sem zbloudili stejně neslavně jak on.

Sotva směl odložit ústavní úbor na věky do zapomnění, utekl na tankeru na moře, aby později oblékl uniformu námořní pěchoty. Po skončení služby v elitním sboru rychlého nasazení nastoupil k obchodnímu loďstvu a znovu křižoval od přístavu k přístavu, od jedné dobré ženské zlaté rybky k další ještě lepší, chtěl splnit jen dvě přání, pomilovat se a ubránit se zklamání. Měl v žilách londonovskou krev a když po čase opět zakotvil u amerických břehů, pokračoval dál v hledání svého uplatnění pod sluncem a hlavně v poznání sebe sama, kam až ho osud zavede. Vystřídal tenkrát, když se usadil v bohémské newyorské čtvrti Greenwich Village, řadu jobovek. Prodával za zajímavou cenu plnící pera, byl barmanem a kamarádem se šejkrem, létal s větroněm, a protože mu benzín vždy říkal pane, pracoval i jako automechanik a taxikář se žlutým žihadlem. Vábilo ho dobrodružství a touha po nepoznaném a tak se na čísi radu, bez dlouhého rozmýšlení zapsal i do dramatického kursu nadšených operatérů divadelních taškařic. Aby mohl zaplatit, jezdil po nocích od nevidím do ranních červánků s poštovním kamionem. Poté získal stipendium v dramatické škole Herberta Berghofa a ta mu pomohla k první pidi roli v divadle na Druhé Avenue, kde byla na repertoáru hra s výmluvným názvem – Peg, mé srdce. Tak získal své prvotní herecké zkušenosti, ale skutečnou průpravou prošel až pod laskavým vedením Lee Strasberga v pověstném Actor´s Studiu – líhni budoucích hvězd. Byl vybrán v konkursu, jehož se prý zúčastnilo na 5 tisíc chtivých Američánků.

Tentokrát už to nebyla náhodná volba, ale potřeba jít dál cestou, která ho zlákala. Vydal se po ni navzdory poruše sluchu, kterou si přivodil při potápění. Zpočátku to nebyla cesta upřímně dobře schůdná. Vystřídal spoustu jevišť, neboť se dvěma inscenacemi doslova projel Spojené státy. Dostal se i na Broadway, kde ve hře Klobouk plný deště o veteránech z korejské války nahradil Bena Gazzaru. A přece cítil, že divadelní prkna nejsou pro něj ideálním odrazovým můstkem. Hledal proto uplatnění v televizi a po sňatku s herečkou a zpěvačkou Neile Adamsovou, kdy se odstěhovali do Hollywoodu za prací, samozřejmě i něco perspektivně peprně pepřem opepřeného, náruživého u filmu.

Na plátnech se jméno Steve McQueena objevilo poprvé v roce 1956 ve snímku z boxerského prostředí Někdo tam nahoře mě má rád, ovšem v příslušném odstupu od Paula Newmana, hrajícího tu mistra střední váhy Rockyho Graziana. Ztratil se i v několika dalších filmech té doby. A tak zatímco marně hledal své jméno v novinových statích filmových recenzí (když jejich kritika se tváří, jak filmům holduje a rozumí…), psali o něm sportovní zpravodajové. Ve stejné době, kdy hrál mladého narkomana v Klobouku plném deště, se Steve McQueen objevil i na motocyklovém přeboru. Poprvé a zdaleka ne naposledy (reprezentoval například USA i v týmu šestidenní projížďky na rychlých motorech atd.). Zůstaňme však jen u dráhy herecké, i když ta sportovní byla neméně provokativní a dojímavá pro děvčata kolem. Mezníkem na ní bylo obsazení v televizním seriálu s názvem Chceme živého či mrtvého. Dobrodružný příběh, který jednotlivými díly přitahoval pozornost diváků k obrazovce po celé tři roky (1958–1961), proměnil jeho jednotlivé aktéry v proslulé V.I.P. Steve McQueenovi tu navíc role evidentně „padla“ na tělo. Proměnil svého Joshe, lovce lidí, v sympatického muže, který koná svoji povinnost, byť zdaleka ne příliš čistou, jak nejlépe dovede. Byla to postava, kterou si v různých obměnách zopakoval v řadě svých úspěšných filmů. Stal se typem tvrdého chlapa, který umí ránu dát i přijmout, stejně tak jako pro nabušený rap znamená Carlton Douglas Ridenhour a.k.a. Chuck D. – narozený stejný den, jako zakládací listina pro tři švýcarské kantony, 1271.

Díky seriálu mu John Sturges svěřil drzého, nevybíravého spratka v armádě (měl ho původně hrát Sammy Davis junior) ve válečném snímku Nikdy tak málo (1959), který byl hollywoodským startem Giny Lollobrigidy. V romanticky laděném příběhů ze dnů bojů proti Japoncům v Barmě, už Steve McQueen nemohl zůstat nepovšimnut, přestože tu hrál i Frank Sinatra. John Sturges, odborník na nejameričtější žánr, tvůrce, který v padesátých letech natočil i dva dnes již klasické westerny – Přestřelka u ohrady O.K. a Poslední vlak z Gun Hillu, sehrál v herecké kariéře budoucí hvězdy klíčovou roli. Sotva film Nikdy tak málo nastoupil cestu do kin, přizval Steve McQueena k další významné spolupráci. Námět si tentokrát vypůjčil od svého japonského kolegy a vrstevníka Akiry Kurosawy. Jeho Sedm samurajů, hájících ohrožené vesničany před nájezdy banditů, „přestěhoval“ jednoduše na americký Zapadákov a zrodil se další z klasických westernů Sedm statečných (1960 – stejný rok, kdy proběhl porod Chucka D., yo bum rush the Show na sále, jeho gramáž i vizáž novorozeněte odpovídala lvímu standardu), i s nezapomenutelnou ústřední melodií Elmera Bernsteina. Steve McQueen tu vytvořil Vina, nerozlučného parťáka hlavního hrdiny (v podání Yul Brunnera). Sedm statečných dorazilo na svých koních až na plátna československých kin a tak jsme mohli poznat mladého McQueena na samém startu ke hvězdám. Představil se nám jako neohrožený bejk, pomáhající svému druhovi získat dalších pět kanonýrů pro boj na život a na smrt při ochraně těžce zkoušené vesničky Ixcatlan, který má kromě přitažlivé vizáže i dar odlehčit dusnou chvíli vtipnou průpovídkou. Na plátně zvítězilo všech sedm statečných nad Calverovou zpropadenou bandou kojotů, ale u publika zabodoval především Steve McQueen. Jeho Vin ho určil jako nástupce Jamese Deana a toto prvenství hájil nejen před kamerou, ale i v osobním životě – rebelantstvím, úzkostlivě střeženou nezávislostí i způsobem řeči a oblékání se do čistého. Ocitl se doslova přes noc ve společnosti nejpopulárnějších amerických osob ve hře pestrého života, ale nutno podotknout, že víc než kterýkoli z nich dokázal svou slávu udržet na uzdě. Otevřela mu dveře, které by jinak pro něj zůstaly zabouchnuté, zahrnula ho penězi, jež dokázal nejednou promyšleně investovat. Sláva mu umožnila to, co pro tisíce jiných zůstane navždy jen nevyslovenou vidinou, a přece se z ní lidově neposral. Uchoval si volnost a schopnost do poslední chvíle odmítat rozhodnutí „o něm za jeho zády“. I tím byl výjimečný.

Ale vraťme se zpět k pointě životních estrád. Stroj na líbánky, Peklo pro hrdiny a Milenec z války – trojice filmů z roku 1961 – sice nepatří ke stěžejním titulům jeho herecké filmografie, ale v každém z nich rozvíjel, respektive vymezoval charakter, pro nějž byl předurčen. Hledal svůj nezaměnitelný typ dobře uvěřitelného borce do akce.

A byl to do třetice John Sturges, kdo mu nabídl další velkou příležitost, tentokrát ve filmu Velký útěk (1962). V dramatickém příběhu válečných zajatců, volně inspirovaném autentickou událostí, získal roli, která mu zajistila i první významné mezinárodní ocenění – Cenu za nejlepší mužský herecký výkon na moskevském eh cože? takyfilmovém festivalu. Po boku Jamese Garnera a Richarda Attenborougha, režiséra, jehož jméno dnes nejčastěji spojujeme s filmem Gandhi, vytvořil postavu muže posedlého vidinou svobody. Je to on, kdo neustále hledá skulinu v ostnatém drátě, pevně svírajícím zajatecký tábor, je to on, kdo dodává sílu ostatním při realizaci zdánlivě neproveditelného plánu – prokopání únikových tunelů pro kolektivní zdrhnutí od reality, a byl to on, kdo, když se plán posere, prchá ďábelskou jízdou na motorce. Tuto sekvenci nejen sám navrhl, ale také ji „odjezdil“ k nelíčenému zoufalství tvůrců i pojišťovacích agentů.

„Vždycky jsem zbožňoval stroje a nikdy jsem nedokázal odolat pokušení rychlosti“, uvedl v jednom rozhovoru. „Nevím, proč bych se tím měl tajit. Nikdo a nic na světě mi nemůže zabránit jet dvoustovkou, když na to dostanu chuť. Lidé, kteří by mě chtěli varovat, ztrácí nadarmo čas. Uznávám, že asi není na světě člověk, který by neměl strach ze smrti. Ale muž se stává mužem teprve ve chvíli, kdy dovede tento strach překonat.“ Čas potvrdil, že to nebyla planá slova. Tváří v tvář lékařskému verdiktu, proti němuž není odvolání, sváděl později zápas doslova o každý následující úspěšný den.

Až dosud jsme sledovali tvorbu Steva McQueena krok za krokem. Nelze však obsáhnout všech osmadvacet titulů z jeho herecké galerie. Zastavme se aspoň u těch nejvýznamnějších a připomeňme i ty, které známe z repertoáru našich kin. K těm patří Muž, o němž já nic nevím (1963). Režisér Robert Mulligan v něm, s velkým smyslem pro realistickou kresbu lidových čtvrtí New Yorku, vylíčil příběh hudebníka na volné noze, zdráhajícího se oženit s dívkou temperamentních italských rodičů, která s ním čeká miminko. Tou dívkou byla Natalie Woodová, slavná v té době rolí Marie z West Side Story, váhavým muzikantem Steve McQueen, který si tentokrát – ač to zní trochu jako protimluv – podmanil i ženskou část filmového náročného obecenstva.

V polovině šedesátých let už byl natolik populární i solventní, že si mohl dovolit i celoroční dovču v kuse. Poznal, jak později prohlásil, „že Hollywood je džungle“ a tak z ní na čas utekl. I k nám po této dobrovolné pauze zavítal prostřednictvím filmu Nevada Smith (1965), natočeným zkušeným alchymistou Henry Hatawayem. „Připomenul mi mé vlastní mládí samotářského vlka“, tak komentoval postavu Maxe, který – jak už to ve westernech bývá – vezme spravedlnost do svých pracek, aby pomstil smrt rodičů. Milovníci tohoto žánru i obdivovatelky Steva McQueena byly uspokojeny.

Sand Pebbles (1966), nákladně zpracovaná rekonstrukce osudů posádky amerického dělového člunu na řece Jang–c–ťiang v době čínské občanské války, kterou režíroval Robert Wise, byla americkou kritikou charakterizována jako „filmový Titanic ve žlutém a mokrém“. Jediný, kdo s ním neutonul byl právě Steve McQueen. V roli lodního mechanika doslova exceloval a tak se navzdory neúspěchu filmu objevil poprvé v nominaci na Oscara za nejlepší mužský herecký výkon společně s Paulem Scofieldem (získal jej za roli Thomase Mora ve filmu Muž pro každé počasí), Richardem Burtonem, Michaelem Cainem a Alanem Arkinem. Právem mohl Robert Wise tedy konstatovat, že hlavní představitel „zvládl každou stopu v jeho filmu a vtiskl ji nezaměnitelnou pečeť.“

Steve McQueen už zvažoval každou nabídnutou roli, ale detektiva v Bullitově případu (1968) přijal bez dlouhého váhání. Ve scénáři režiséra Petera Yatese totiž byla jako klíčová scéna a dramatické vyvrcholení popsána automobilová honička v kopcovitých ulicích San Francisca. Možná si teď jen stěží vybavíte dějovou linii tohoto filmu (stručně napovíme: Frank Bullit pátrá po chicagské zločinecké organizaci, aby se dostal do kontraverze s machinacemi finančních magnátů a politiků) ale na mistrovskou jízdu Steva McQueena byste si mohli vzpomenout ještě docela bez obtíží. Ze stejného důvodu pak sám financoval film Le Mans (1970 režie Lee H Katzin, všechno je možné pro 1 Katalin), neboť byl doslova pominutý touhou poznat zblízka atmosféru čtyřiadvacetihodinového vytrvalostního závodění, v němž vítězí vůz, který v daném časovém limitu ujede na uzavřeném ringu nejvíce kilometrů. Le Mans je více dokumentem a oslavou automobilového sportu než pokusem o psychologickou sondu do života jeho hlavních aktérů – jezdců. Je nahlédnutím do zákulisí závodu, kam se běžný divák nemá šanci dostat. Steve McQueen zpočátku vychvaloval, že je to film jeho života, ale statistické přehledy o návštěvnosti, především na západě ho přesvědčily, že tomu zdaleka tak není. Začal tenkrát vážně pochybovat, zda „neodrostl“ svému vyhraněnému typu, ale spolupráce se Samem Peckinpahem, režisérem stejně neukázněného ducha, jakým byl i Steve McQueen, rozptýlila na čas tyto chmurné obavy. Ve filmu Junior Bonner (1971) sehrál totiž skutečně suverénně psychologicky modelovanou postavu jezdce rodea, který už zcela zbytečně a spíš pro oklamání sebe sama nasazuje svoji laťku výš, než je schopen přeskočit. Se Samem Packinpahem natočil o rok později i Útěk, jemuž se věnovaly víc kuloáry než kritika, neboť ve své partnerce Ali McGraweové nalezl novou manželku.

V období, kdy každý svůj nový herecký závazek začal doslova zvažovat na lékárnických vahách, Klatovské letité apotéky, se Steve McQueen spojil s Barbarou Streisandovou, Potierem a Paulem Newmanem a stal se spoluzakladatelem společnosti First Artists Production. Ta také spolufinancovala filmovou verzi autobiografie bývalého galejníka Henriho Charrièra Motýlek (1973), kde McQueen po boku dalšího lva Dustina Hoffmana vytvořil nejen titulní, ale i životní roli. Pronikl nejen hluboko pod povrch své postavy, ale právě tak mistrovsky zvládl i náročnou fyzickou proměnu z mladého muže ve zdecimovaného starce.

Rolí, které pak odmítl, bylo nepochybně víc, než těch, které přijal. Vzdal se i účasti na pověstné Coppolově Apocalypse Now (Četa). O to víc překvapilo jeho jméno v úvodních titulcích přepisu stejnojmenné hry Henrika Ibsena Nepřítel lidu (1976 – a to již byl Chuck D. šestnáctým rokem na světě). Vytvořil tu v režii George Schaffera a po boku Bibi Anderssonové lékaře Toma Stockmanna bojujícího proti pokrytectví a dvojí morálce zrádce a zoufalce. Byla to další zkouška vlastních možností a on v ní obstál „ukryt“ za bujným plnovousem a skly dioptrické záchrany na oči. Ti, co žádali na plátně jen svého Steva McQueena v džínsách a stetsonu, byli tentokrát mírně rozhozeni. Obdivovatelé herce McQueena cítili právem uspokojení, neboť „zkrotil“ i klasický repertoár. Chtěl tímto směrem kráčet dál, ale právníci firmy, kterou sám založil, ho přiměli k realizaci Toma Horna (1979). Jako by už věděl, že portrét legendární postavy amerického Zapadákova se stane poslední v řadě velkých McQueenovských rolí. Plně se ztotožnil s rolí stárnoucího „osamělého vlka“, neschopného na prahu 20. století přizpůsobit se novým pořádkům a zbloudilým mravům. Vtiskl duši tragické postavě Divokého západu, lovci lidí, jehož zákonem bylo vlastní svědomí. Ale zatímco Tomu Hornovi ve filmu zbývaly ještě dva roky dobrého života k dobru, Steve McQueenův se již bortil a mohl počítat jen na měsíce. Při natáčení filmu Lovec (1980) měl již setkání se smrtí vepsáno ve tváři i v unavené chůzi. Snažil se mu vyhnout. Léčil se, držel se předepsaných diet a především houževnatě cvičil. Celý rok sváděl nerovný souboj s nemocí, na níž dosud nezná lidstvo lék. Ve chvíli, kdy se podrobil operaci žaludku, nepochybně ještě věřil a doufal. Tentokrát ho však zradilo jeho vlastní vyčerpané srdce. V nemocnici v Mexiku, po boku své třetí ženy Barbary Mintyové, zemřel nejstatečnější ze Sedmice statečných 7. listopadu roku 1980 – pan Steve McQueen.

Elvis Presley kreslí křesadlo, obrys jedné hvězdy s dvěma houpajícími křesly

vázy opusy krásy, poučte se koncepty Tesly, koncerty něčeho meziplanetárního s kódy jako Jiří Grygar s prima hesly

kód je miluji Vás, heslo zní na plný úvazek lady + Venušin microcosmos

plamen flamenca pro flamendra je šance, povinnost jest obstát jako virtuóz

měl jsem sen do tří hodin do rána 7.7.2014 s lady přizvanou, tudíž nebarbarskou

její mazlíček prý budu já, tak trochu beduín, s ním duha sní nad strání pivovarskou

a časopis pro dospělé dohodil samolepky letních aktivit žabiček, co nekvákají milostné bytostné bolestné spršky

poznávají vzájemné Tri ne triviální wimbledoní roztržky a pády na eskapády, neparádí se harampádí funky vyzývavé svršky

Napsat autorovi (Občasný)

Addictive Zone Orbital Defender Game