~ BALADA O SYNKOVI ~



Tatínku! Maminko!
Syn se Vám zbláznil!

Teď leží sněhem zavátý a ten mu chladí rány,
jenom tu rýhu na duši, tu zchladit nezmůže!
Je hluboká a trýznivá, jak život rozedraný,
jak člověk s Bohem sepjatý, jenž podleh´ nestvůře.

Ve sněhu krvavém uložen synek Váš!
Děsivý obraz pro havrany.
Krvavá lázeň pro muže!

~

On snažil se jen žít, tolik měl lidi rád,
však pro něj pozdě již…
Život mu uniká, z očí jde strach a chlad,
bolestný nesl kříž!

~

To v pomatení smyslů, tam svědomí už není,
ač člověk dál se pere, sám sobě nepřítelem.

Ten snížek bílý, jiskřivý, už barví krví svou…
Ach, lidské dítě nešťastné,
hladí jej rukou mdlou.

~

Maminko, Tatínku,
tam v polích leží muž.
Tak nesuďte ho přísně, že vzal na sebe nůž.

Vždyť trpěl jako zvíře a hučelo mu v hlavě,
toužil být Bohu blíže a plakal usedavě,
chtěl radost dát i Vám.

Zlá nemoc hřímala mu v mysli;
již volný je a nezávislý,
však na světě být pro bolest...
ach, mezi lidmi sám!

Na světě celičkém, v krajině mrazivé,
pohled mu ulpěl v mracích,
navždy ho pochová peřina sněhová,
do duše mír mu vrací.

Pomalu snáší se, ve vločkách hýčká jej,
rány mu zasypává,
co zbylo ze syna, jen duše zbyla z něj;
z věčnosti slétla zpráva…

~

Pro Vás je určena,
Maminko, Tatínku!
Že už se to tak stává…
že člověk bezelstný odpouští beze slov,
svou Lásku zanechává.

~

Na bílé pláni mrtvý muž,
jen krev vytéká temně.

V tom sněhu bezmasém vpíjí se v holou zem!
Ta krev se ve sníh vpíjí,
v posvátné harmonii,
tam uvnitř Život zůstává…
Láska prolitá dnem!

Je KRVÍ této ZEMĚ!