Věčně máme srdce nastavené,
to srdce je snad od milosti,
roztříští se v kusy ostrohranné.
Hrana každá řeže s nemilostí,
zarývá se něhou ostrobřitou,
když přicházet ji uvidí a se lstí.
Lest ji krášlí v kousíčky rozbitou,
je pochodeň ta lest a tiše plá,
zahrává si s vůlí nerozbitnou.
Srdcem myslí ona vrávorá,
dar od přírody zlý a nekrásný,
zjeví půle dvě jak vrána zkrákorá.
Celek v části spojit přejasný,
zjeví sebe lest to lstí ve upřímnost,
rozplá jiskra v plamen překrásný.
V plameni azyl pro lásku srdce ctnost,
co lepšího by lidstvo ještě chtělo,
ty navždy budou plát všem pro radost,
v srdci lásce ctnosti vše kdy má a mělo.
|
