|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
I
Chvíli naproti sobě stály mlčky. Byl vlhký podzimní den a údolí zaplavilo mlžné světlo soumraku. Nebyl si proto v první chvíli jistý, zda ji poznává správně.
„Myslela jsem, že víš, kam jsme se přestěhovali.“
„Ale proč? Proč zrovna sem?“
„Je to tu krásný, přeci.“
„Bylo to tu krásný. Jediný místo, kde jsem měl klid. Teď už ani nemám, kde se schovat.“
„Ale di. Snad to nebude tak hrozný.“ Snažila se tvářit vlídně.
II
Přijel sem, aby měl klid na práci. Vzdálený rušivým podnětům velkoměsta. Uprostřed tiché podzimní přírody, pouze sám s taškou knih a laptopem. Bez internetu, se slabým telefonním signálem. Do nejbližší hospody dobrých deset kilometrů. Kde jinde by se měl soustředit víc, než tady. Beze strachu, že je dva někde potká.
Otočil se a rychle se vrátil stejnou cestou mezi pastvinami, po které přišel. Doma vypil dvě láhve habánského Zweigeltu, které měl připravené na týden a usnul na pohovce. Ještě za tmy se probudil s vyschlými ústy. Vypil sklenku vody a znovu se pokusil usnout. Nad ránem, když se neproniknutelná čerň měnila ve stále světlejší šedou, usadily se mu v nohách pohovky dvě temné postavy. Neodvážil se na ně pohlédnout přímo, spíš vycítil přítomnost dvou stínů. Ještě pevněji zavřel oči a snažil se usnout. Podle hlasů pochopil, že se jedná o muže a ženu. Ne, že by rozuměl tomu, co říkají, ostatně se ani o konverzaci nejednalo. Spíš o změť polozvířeckých zvuků tvořících jakýsi ritualizovaný dialog námluv, který rychle přerostl v divoký pohlavní akt. Rytmické vzdechy a steny a křik ho rychle zbavily vědomí.
Probudil se pozdě a celý propocený. Uvařil si čaj a rozdělal oheň v kamnech. Seděl na dřevěné stoličce a do otevřených litinových dvířek foukal kouř z cigaret. Teprve k poledni se odhodlal vyrazit na procházku. Prošel liduprázdnou vsí ke kostelu. Byl zamčený, jako vždy. A jako všude jinde. Ne, že by mu to vadilo. Jediný důvod, kvůli kterému kostely občas vyhledával byla jejich vznešená osamělost, jejich zdánlivá izolace. V tak mrtvolně klidných končinách by ale podobná funkce naprosto postrádala smysl. Napadlo ho, že tady by kostel měl sloužit spíš opačně, jako noční klub, nákupní centrum, nebo aspoň kino. Pousmál se nad tou myšlenkou, ale hned ji zas rychle zahnal, když si uvědomil, že není zdaleka tak nereálná, jak si představoval. Tady v pohraničí si člověk nemůže být jistý ničím.
Polní cestou došel až k rozpadlému mostu přes řeku a posadil se do trávy. Z kapsy kabátu vyndal oplatku a na několik křupnutí ji snědl. Zapálil si a pozoroval řeku, trosky kamenného pilíře na protějším břehu a podrost ohraničující močál za ním. Ticho narušovalo pouze vzdálené volání krkavce. Kroužil nad lesem pár kilometrů proti proudu řeky.
Brzy se vrátil do domu. Uvařil si čaj a na kamna postavil otevřenou plechovku s fazolemi v tomatové omáčce. Po chvíli je začal studené vyjídat přímo z plechovky. Když vyškrabal ze dna posledních pár připálených fazolí, přisunul si blíž kufr nacpaný knihami, které zde hodlal přečíst. Jednu za druhou bral do ruky a zase je vracel do kufru. Neměl na čtení náladu. Našel ve spíži několik plechovek ležáku, otevřel si první a roztáhnul si před sebou blok a připravil tužku. Nedařilo se mu přijít se správnými formulacemi a tak se pokoušel alespoň psát náhodná slovní spojení, o kterých doufal, že z nich vzejde základ pro další text. Ani tyto malé lsti neměly úspěch a tak začal papír pokrývat drobnými malůvkami. Pro jistotu si otevřel další plechovku. Když dopil pátou, natáhnul se a jak byl - v kalhotách a košili - usnul na pohovce.
Nad ránem ho probudily podobné zvuky jako předešlý den. Tlumené vzdechy a výkřiky – cítil, jak se pod ním pravidelně komíhá postel, ale ani tentokrát se neodvážil vzhlédnout. Ke všem těm zvukům se přidal smích, škodolibý smích, kterým se mu vysmívali v jeho vlastním domě. Ano, nemohlo být pochyb, byli to oni dva a vysmívali se mu přímo na jeho pohovce, div, že se nohou nedotýkal jejích zpocených zad. Otupělý a naprosto nevyspalý se probudil před polednem. Natáhnul si kalhoty a uvařil čaj. Rozdělal oheň a se šálkem si přisednul co nejblíže ke kamnům. Snídal u kamen čajové pečivo a jablka ze zahrady, když se ozvalo prudké klepání na okno. Odemknul dveře do předsíně. Tam si přes sebe přehodil plášť, odemknul ještě vchodové dveře a vyšel ven.
„Jé, to jste vy! Dobrý den!“ pokusil se o úsměv.
„No ahój!“ tuhé polibky horským větrem ztvrdlých tváří, „ty se ani neukážeš, ale co bys taky lez za starou bábou, viď?“ zasmála se horským větrem osmahlá šedesátnice v puntikované zástěře.
„Ale ne, chtěl jsem za váma zajít, ale myslel jsem, že není nikdo doma.“
„Prosimtebe, kdepak bysme my byli. Víš jak dlouho tu už jsme? Padesát let! V listopadu budeme mít výročí.“
„To jsem nevěděl.“
„Nojo. A nepotřebuješ něco? Jseš celej bledej a vyhublej. Jedeme zítra do města na nákup.“
„Děkuju. Všechno tu mám.“
„A nechceš pár vajíček?“
Kroutí hlavou.
„Ale jo, poď se mnou, pár ti jich dám. Musíš trochu dostat barvu.“
Otevřel tašku s knihami. Chvíli nad ní dřepěl a pak začal knihy vyskládávat do šatní skříně. zaplnil s nimi celý regál na spodní prádlo. prohlížel si hřbety vzorně seřazené podle velikosti a přemýšlel, kterou z nich přečte jako první. Začínala mu být zima. Posadil se ke kamnům a začal je připravovat na zátop. Mezi starým papírem bylo i několik prastarých čísel ženských časopisů. Zapálil v kamnech a začetl se do starých Květů.
Navečer si osmažil to, čemu by se ve městě říkalo „čerstvá domácí vajíčka z volného výběhu (bez aditiv).“
Sednul si a otevřel si svůj MacBook Air, rok výroby 2011, který koupil přes inzerát z třetí ruky a i tak si na něj onehdá peníze půjčoval. Ozářila ho čirá obrazovka textového editoru. Loknul si z plechovky a zaostřil do světla.naťukal nadpis a zformátoval ho do stylu “nadpis 3.” znovu se napil. Ještě dopoledne to bylo všechno tak zřetelné. Všimnul si, že v kamnech dohasíná, tak pro jistotu přiložil. Vybral si jedno ze starých čísel Chvilky pro tebe co byly připravené na zátop a sednul si s ním na záchod. Než přelistoval celou část věnovanou novým trendům v kuchyňských digestořích, pročetl sloupek sexuoložky, ve kterém jako vždy sdělovala zjištění, ze kterých mohla být překvapená snad jen sama. Když se vrátil k monitoru zkontroloval telefon. Nikdo se po něm nesháněl. Napadlo ho, že by mohl zkontrolovat e-mail. Zasunul datovou kartu. E-mail, facebook,.. Otevřel si druhou plechovku. Chvíli seděl se zavřenýma očima před prázdnou stránkou. Cvičně si vypsal pár hesel, něco na způsob klíčových pojmů. “zoufalství”
“frustrace”
“nemožnost”
“ubohost,” atd atd
Když oblečený usnul, větrala na stole právě poloprázdná pátá plechovka.
Nad ránem měl stejný sen jako předchozí dvě noci a další den znovu. Až v pátek konečně pochopil, že prohrál. Přijel sem, aby přišel na jiné myšlenky aby si odpočinul od všeho, co se stalo, aby studoval. Namísto toho byl stále nervóznější, nevyspalejší a býval by nepřečetl ani stránku, nebýt toho ženského magazínu na záchodě, býval by nepřečetl ani stránku. Nezbývalo než se odpoledním vlakem vrátit zpátky do města. Poklidil tedy po domě zametl kamna, nanosil dřevo pozamykal kůlny a dřevníky, pozavíral okna a dveře a vytahal spotřebiče ze zásuvek. Než odjede rozloučí se alespoň se sousedy, když o něho mají takovou starost.
„Ale né ty jseš pořád tady! Mysleli jsme, že už jseš pryč. Z komína se nekouřilo.“
„Přišel jsem se s vámi rozloučit, pojedu vlakem zpátky.“
„Podívej se koho tady máš.“
Teprve teď jsem si všimnul, že v chodbě stojí, s pohledem upřeným na mě, v dlouhé hnědě sukni, zabalená do velikého šátku (nebo jak se těmhle věcem říká). Udělala si cestu blíž, objala mě a políbila na tvář.
„Co tady děláš?“ hlesnul jsem.
„Hledala jsem tě, potřebuju s tebou mluvit.“
„Nemám čas, za chvilku mi jede vlak.“
„Jen na chvilku.“
„Dobře, půjdeme k nám, běž napřed, rozloučím se.“
Odemknul jsem znovu domovní dveře a vešel jsem za ní. Postavil jsem na čaj. Posadila se naproti mně do křesla a rozplakala se.
„Tak už mi konečně řekneš, co se stalo? Jak se opovažuješ sem takhle přijít a brečet mi tu?“
„Promiň, vim, že je to ode mě drzost.“
Sevřel rty o něco pevněji.
„Jde o to, že..,jde o to, že R. Zmizel.“
„Jak zmizel?“
„No prostě zmizel,“ zajíkala se slzami „odešel do lesa a už se nevrátil.“
„No a co já s tim? Mam ho snad jít hledat? Beztak je určitě někde naloženej v hospodě.“
„To ne.“
„Proč by ne. Nebo je u nějaký holky.“
Rozplakala se o to víc.
„A kdy jako zmizel?“
„Předevčírem.“
„A proč si nešla radši na policii?“
„Nevím. Bála jsem se.“
„No a co chceš po mě? Chceš snad abych ti ho pomoh najít?“ Zašklebil se.
„Já nevim. Jenom sem tam nechtěla být sama.“
Potom co
Podíval jsem se na hodinky, na vlak už bylo beztak pozdě. Rozšrtnul jsem tedy sirku a rozdělal oheň v kamnech. Z lékárničky vyhrabal záložní balíček tvrdých Gauloisek. Dolil si čaj a oběma zapálil.
|
|
|
