|
- 1 -
Jednou jsem si řekl, že si zajedu do nejbližšího velkého
města. A ten den přišel. Protože jezdím rád vlakem, zjistil jsem
si čas odjezdu rychlíku Červená štika a nastavil budík.
Alfréd, tedy budík, mne svým veselým cvrkotem upozornil na
to, že jsem sice chtěl vstát o půl sedmé, leč odbila již sedmá,
tak ať sebou hodím.
Zatímco jsem si čistil zuby, oblékal kalhoty, toastoval
snídani, stíhal jsem ještě poslouchat předpověď počasí: místně
pr oměnlivo, teplo, biologická zátěž na trojce a varování před
zvýšenou pravděpodobností sebevražd ústřic, to vše díky nadměrnému
výskytu slunečních fleků.
Ačkoli jsem na nádraží doběhl tři minuty po plánovaném
odjezdu, vlak byl stále ve stanic i, neboť strojvůdce si nechtěl
nechat ujít zoufalý pokus přestárlé ústřice, která si chystala v
odbavovací hale smyčku a prosila pokladní, jestli by jí nepůjčila
stoličku.
Díky drobnému úplatku nakonec pokladní svolila. Ústřice se
roztetelila bla hem a odtáhla stoličku. Za mohutného aplausu
zasunula své stále ladné, byť již notně svraštělé tělo do smyčky
a odkopla stoličku.
Samozřejmě, nic se jí nestalo. Lano sklouzlo po hladkém
povrchu skořápky a ústřice spadla na průvodčího. Sna d si trochu
narazila bok. Průvodčí ústřici zvednul a něco jí pošeptal. Oči se
jí zalily slzami. Slzami štěstí.
My jsme zatím nastoupili do vlaku, studenti sundali saka a
šli si ke kotli odpracovat svou slevu. Výpravčí s průvodčím se
blížili k n ašemu vagónu. Průvodčí vytáhl ústřici z kapsy a
opatrně ji položil přímo pode mnou na kolej.
Ozval se hvizd a zelená placka několikrát prosvištěla
vzduchem. Kola lokomotivy se zuřivě protočila a zabrala.
Vlak se pomalu dostal do pohybu a jen citlivé ucho by
zachytilo křupnutí skořápky, jež neunesla tíhu doby a dvacet tun
vagónu.
Na poslední chvíli se opozdilý vozíčkář ještě snažil
naskočit do pomalu rozjíždějícího se vlaku, ale po kolizi se
sloupem ukazatele času zbývajícího do Armagedonu byl jeho
dopravní prostředek nezpůsobilý k jízdě. Cestující se skvěle
bavili.
Po první žabí přeháňce však všichni rychle zavřeli okna v
předtuše neblahého očekávání. A dobře udělali. Staré přísloví
to tiž říká: "Kde prší žáby, prší i čápi. Často i něco horšího."
Sotva jsme prodali skokany do francouzského jídelního vozu,
zabušilo na pancéřované střechy staccato čapích zobanů. Tu a tam
dopadl do zaplavených polí i překvapený hroch. Strojvůdce
palubním rozhlasem oznámil, že cesta zpět bude organizována
náhradní dopravou, možno volit mezi CubAir či Albania TourBus,
neboť most na sedmnáctém kilometru, zvaný Most přes řeku Kwai
díky tomu, že byl vybudován v rámci akce Stavba romské mládeže,
se zřítil, protože na něj zapršela neobyčejně velká modrá
velryba, jež si neustále prozpěvovala melodie "Moby Dick, jó ten
si žil" a "Sud rumu chtěl bych mít".
Za zvuku španělských kastanět, irských dud a afrických bubnů
začaly číšnice servírovat oběd. S díky jsem odmítl a koupil si
noviny. Zběžně jsem prolétl ekonomickou stránku - dolar klesl na
své historické minimum vůči Miss Rusia a polskému zlotému - a
začal jsem číst sportovní rubriku. Asi v půlce článku o vztahu
pitného režimu a potence hokejistů mě zaujal můj spolucestující.
Bylo vzrušující sledovat výraz jeho obličeje, jež se měnil
podle toho, zda zvracel nehybné či dosud hopsající žabí stehýnko.
Po chvíli však vzrušení jako vždy opadlo a on mne požádal
o noviny, aby si mohl vyčistit potřísněné boty. Levou nohou jsem
lehce odsunul nejbližší aktivní stehýnko do bezpečné vzdálenosti
a noviny mu daroval.
Stejně jsem se již chystal k odchodu. Miluji pocit vystoupit
z vlaku jako první. I dnes se mi to povedlo. Radost mi sice
trochu zkalila skutečnost, že jsem uklouzl po omráčené ústřici a
narazil si koleno, na druhou stranu mi vše vynahradila láhev Dom
Perignonu za nejlepší akrobatický výkon dne.
Už se těším na zpáteční cestu.
chc eš-li, abych jel domů autobusem, otoč na stranu tři, pokud jsi
se rozhodl posadit mne do letadla, zkus stranu dvě¨
- 2 -
Milý čtenáři, za dosud nevyjasněných okolností, o nichž se
drobně zmiňuji ve své knize Záhady be rbudského pentaúhelníku na
stranách 128 - 265, letadlo společnosti CubAir nejen nevzlétlo
z místního letiště, ono na něm dokonce ani nepřistálo. A proto:
laskavě obrať na stranu tři a nech mě jet autobusem
- 3 -
Ani nevím jak, procoural jsem se skrz odpoledne i město.
Vzhledem k tomu, že od letiště se ozývalo ječení sirén místního
požárního sboru, rozhodl jsem se pro návrat autobusem. Zakoupil
jsem si lístek, nastoupil do autobusu a doufal, že pojede
správným směrem.
Při rozjezdu mě lidská vlna odhodila k pravému zadnímu
okénku, kde již měl na kolenou rozloženu svou živnost podnikavý
čínský stařík. Vesele se usmál a vyzval nás k sázkám.
V autobuse se okamžitě strhla rvačka o místa s nejlepším
výhledem na bojiště - starcovo pravé koleno. Zprvu jsem nechápal,
proč mi cestující nabízejí peníze, poté jsem si však uvědomil, že
stojím přímo za starcem a tudíž mám nejlepší výhled. S díky jsem
odmítl všechny nabídky a zůstal stát na místě .
Stařec zamával šátkem a ukázal na jednoho z přítomných. Jak
jsem pochopil, byla to výzva k boji. Před vyvoleným se ihned
otevřela ulička. Oslovený přistoupil k ringu a z kapsy vytáhl
jablko. Ještě pořád jsem nevěděl o co jde. Po chvíli jsem však
pochopil.
Po otevření jablka mohli všichni, kdo měli to štěstí a stáli
na příhodném místě, vidět prvního bojovníka. Byl to menší
zavalitý červík s načervenalou hlavičkou. Jak nám jeho majitel
prozradil, pochází z chovu Wai-Dii, jež je známé svou odolností
a mrštností.
Vzápětí představil svého borce stařec. Zlatá šerpa se
zaleskla ve slunečních paprscích a červec započal hru svalů.
Bookmakeři začali ječet a přijímali sázky. Vsadil jsem pár dolarů
na svalovce, Drago se jmenoval.
A začal boj. Něco tak úžasného jsem v životě ještě neviděl.
Za mohutného povzbuzování započali soupeři kroužit v misce.
Nikomu bych nevěřil pranic o tom, že červí zápasy mohou mít
nějaké taktické záměry, ale průběh utkání mi dokázal pravý opak.
Drago měl při několika rychlých výpadech velké problémy
s udržením rovnováhy, čehož Wai-Dii dovedně využíval. Když se
zdálo, že svého soupeře unaví, provedl Drago nevídaný manévr.
Na malou chvíli se k protivníko vi natočil zády, čehož se
mrštný borec chystal využít. Wai-Dii skočil s jasným cílem
pochroumat Dragovi měkké partie spodní části těla. Drago měl jiný
plán. Jeho rysy viditelně ztvrdly. Koutkem oka zahlédl letícího
červa a udeřil.
Svou chlupatou hrudí, zjizvenou po mnoha soubojích, zasáhl
červovo tělo ještě v letu. Wai-Dii prudce dopadl na ostění,
škubal sebou a těžce dýchal. Jeho majitel zamával šátkem a zápas
byl u konce. Drago zatančil vítězný tanec a bookmakeři vyplatili
výhry.
Málokdo viděl slzy v očích majitele Wai-Diiho, málokdo
viděl, s jakou láskou ukládá již nehybného a pomalu tuhnoucího
červa zpět do jablka. Nakonec jablko zabalil do šátku a vložil do
náprsní kapsy. Později bude vykonán tradiční pohřební obřa d.
A stařec se i s červem chystali na další zápas.
mám-li popsat další zajímavý zápas, přejdi na stranu čtyři, pokud
se chceš přenést přes krvavá líčení, je pro tebe strana pět, můj
milý čtenáři
- 4 -
Můj milý čtenáři, je sice pravda, že ti poskytuji možnost
vytvoření si vlastního příběhu, ale nevím, proč bys měl pořád
něco vytvářet ty. Laskavě otoč na stranu pět a čti, co píšu.
- 5 -
Přepustil jsem své místo u okna za sumu, za kterou by se
dala pořídit méně luxusní dovolená, a tok těl mne přesunul do
nitra autobusu. Měl jsem štěstí. Byl jsem nalepen na atraktivní
blondýnu, jejíž půvaby byly viditelné nejen díky minišatům.
Po několika zkušebních dotycích jsme se oboustranně dali do
díla. Brzy však bylo zřejmé, že mravy našich spolucestujících
nemohou unést to , co spolu pravděpodobně spácháme. Domluvili jsme
se, že vystoupíme.
Pomalu jsme se prodrali ke dveřím a zazvonili na zvonec.
Řidič zpomalil, zahoukal a otevřel. Napjal jsem svaly a skočil.
Má společnice byla připravena. Sotva jsem se odlepil od stupátka,
vytrhla mi ze zadní kapsy peněženku.
Zůstal jsem sám v neznámé krajině, bez peněz a bez dokladů.
Bohdá, že žízní nezahynu.
Rozhlédl jsem se kolem. Silnice se ztrácela v divoké
džungli, kam oko dohlédlo. Po krátkém rozhodovacím procesu jsem
se vydal stezkou do kopce.
Řeknu vám, byla to pěkná procházka. Nebudu vás nudit popisem
této cesty, asi by vás nezajímalo, jak jsem se prosekával
spletenými liánami, byť nemám mačetu, či to, kterak jsem svedl
několik soubojů s hady. Snad by vás pobavilo mé hysterické volání
o pomoc, když mi spadnul za košili velký chlupatý pavouk,
naštěstí neškodný a s docela vyvinutým mateřským pudem.
Vyškrábal jsem se na vrchol kopce. Louka zářila smaragdovou
zelení, bystřina jemně zurčela a tři bělovlasí dědové seděli kol
ohně. Ačkoli jsem smrděl jako prase, vydal jsem se k nim. Již mne
čekali.
"Buď přivítán, poutníče, a zvěstuj lakedaimonským ...,"
spustil ten první.
"Kdepak, to je jinej," přerušil ho ten druhý.
Ten třetí neříkal nic, protože spal a chrápal, jako když
řeže pilou.
"Chlapče, my jsme Tři dědové," spustil znovu ten první
a pokračoval, "říkají nám tak už od základní školy. Asi proto, že
jsme tři. A my pro tebe máme pár otázek, na které by si měl každý
člověk zodpovědně zodpovědět, by došel po smrti spokojenosti.
Tady jsou," dokončil řeč a dloubl do spícího dědka. Ten se však
neprobudil.
"No, vidím, že ti budou muset stačit otázky jen dvě. Pozorně
poslouchej: Jak to chroust dělá, že prdí, když letí? To je ta
první. A ta druhá: jakou barvu má nebe z druhé strany?. Zkus si
na ně někdy, chlapče, odpovědět. Udělej si ten čas. A měj se
pěkně." rozloučili se se mnou dědové a zmizeli. Tak jsem tam
zůstal stát. A pokud jsem neodešel, stojím tam dodnes.
PS: V roce 1997 jsem se vydal na cestu jihoafrickými pouštěmi,
takže už tam nestojím.
6.3.98 - 17.3.98
| 
