~ WOLKEROVI ~


“Jak hvězda nebem padající se mihl nůž a páž,
zoufalou ranou ku prahu psa přibil Mikuláš,
a Fidelio, věrný pes, zří na něj okem mdlým
a ještě ruku líže mu jazykem krvavým...” (JW)


Vy tolik něhy máte - básníkem zrozený,
byť lásku rozdáváte - vaše dny sečteny!

~

Bez potlesku a ovací;
takhle prý končí hazardní hráči,
naposled stránky tiše obracím,
slovíčka krutá slzami už smáčím…

~

Do nejzazší chvíle s vámi jsem;
v mysli zní verše podmanivé,
do poslední jizvy vpíjí se,
ta tíha lačné smrti chtivé...

~

Až na kraj mola půjdeme s Fidéliem
a s ním tam vzpomeneme vás,
pak v nekonečné bolesti,
v psím srdci raněném a tklivém,
Nebeský pastýř svede nás v Boží sráz.

A až se voda zavře nad námi,
splyneme spolu v blahém souznění…
Já a Fidélio.
Já a Vy.

Vy však zůstáváte mladý a nemocný,
Fidélio mrtvý, věrný, a oba tak bezmocní,
a já?
Já vděčný až za hrob!

~

Na kraji mola setkáme se naposled,
pak opustíme navždy nenasytný svět.
Už dotkneme se hvězd, věčnosti i slávy,
ztracené sny zas objevíme vřelé,
jak sopečnou výheň lávy.

~

V náruči poesie obejmem´ Fidélia,
a lásku nalezneme tam,
když ve světě pro nás nezbyla.

Po rýmech teskných básní
vyplujem´ do říše šťastných!
ZEMŘEME…

A na věky věků, básníku můj drahý,
a na věky věků, bok po boku,
dáme se znovu do kroku!

V hlubinách země síly tajemné…
Však projdeš-li tou tmou,
Bůh Světlo opět zažehne.




15. 9. 2006 + 20. 10. 2019