Písně kosmické
Odulá lebka měsíce
pozpátku koulí se hřbitovem noci
vytřeštěnými důlky civí dolů
na rozpálené podloubí země
na tratoliště černé žluči
až nakonec oknem zapadne
do márnice
do níž se chodí modlit ďas
Stříbrná opona spadne
za ní černé jeviště:
v nadýmajícím se střevě prostoru
hvězda vysává hvězdu
v přeslenu přitažlivosti
rodí se nová
křičíc při zážehu
termojaderné fúze
Ve zrádně známé nicotě
trhliny a výmoly
po jejichž okrajích
klopýtají i paprsky
parsek za parsekem
A tak letíme
vzduchoprázdným tichem
a naše útroby prosvicují
šílené majáky z dob
kdy byl vesmír mladý
dokud nás v agónii
nespolyká vlastní Slunce
|