„Každej týden si sepisuju, komu jsem ublížil...“ zhoupl se na židli Richard. Marek rozhrnul žaluzii a vykoukl z okna. Venku byla tma a u popelnice seděl opilec.

Pak se obrátil na Richarda:

„Jí taky?“

„Někdy...“

Teplý vzduch v místnosti se mísil s chladným pachem smogu.

„A je ti to jedno?“

„Ne.“

Bylo přetopeno.

„Chce se mi spát,“ řekl romrzele Richard a protáhl se. „Chm, pamatuješ ještě na Olgu?“ Marek se nahořkle usmál:

„No, aby ne...“

Pár minut bylo ticho. Richard koukal do prázdna. Marek se vyklonil z okna a zapálil si cigaretu. Na ulici se nic nehýbalo, ožrala usnul. Marek se vrátil ke stolu a chvilku se pátravě rozhlížel.

„Je někde popelník?“ Richard moc nevnímal a vypadal ospale. Marek se zeptal ještě jednou a Richard sebou trhl:

„Prosímtě, může vztah fungovat na základě dohody?“

„Tak je tu ten popelník?“

„Může?“

„Ve tvým věku se tím vůbec nemusíš zabývat...“

„No, hlavně sehnat popelník...“ odvětil ironicky Richard a trochu se urazil. Marek zoufale zaúpěl.

„Ježiš, já nevím, ten váš vztah je nějakej posranej...“

„Já jí ubližuju...“ vzdychl Richard.

Marek zhasl cigaretu o parapet a zavřel okno. Pokojem provál chlad a trochu světla, jak ulicí projela ušuntělá dodávka.

„Tak s tím něco dělej, ne?“ zakroutil hlavou. Richard se křečovitě zasmál:

„Výborná rada...“ Pak se zase zamyslel. „Víš, co jsem jí řek posledně? (Marek se sesunul na podlahu a zády se opřel o stěnu...)

„Netuším, ale nepochybuju o tom, žes to zase posral...“

(Richard otevřel krabičku zápalek a vytáhl jednu sirku, pak se ji dlouho snažil zapálit, ale nešlo to, nakonec se mu to přece jen povedlo, a tak upřeně zíral na to malý hořící dřívko a... ).

„Tak cos jí řek?“ upozornil na sebe Marek. Richard sfoukl zápalku:

„No...“ Zazvonil zvonek. Oba sebou polekaně trhli.

„Jdu tam,“ vstal Richard a zmizel v předsíni. Marek se namáhavě vyškrábal do stoje a přešel k oknu. Na chodníku postávali dva kluci s rudými světýlky cigaret. Richard se vrátil do místnosti a vypadal zmateně:

„To byla ta stará sousedka odvedle...“

„Teď?“podivil se Marek. „Je jedenáct...“

„No... (Richard trochu zaváhal) Asi...Já nevim.“

„A co chtěla?“

„Půjčit mouku...“ Oba kluci dostali záchvat smíchu. Pak se uklidnili, zase bylo ticho. Kdesi venku se zapnul alarm ňákýho auta, Marek cosi kuchtil v kuchyni. Vrátil se s hrnkem čaje.

„Ježiš, Marku... Já už fakt nevim. Mám se s ní rozejít?“ Marek se zamyslel. Za oknem se rozpršelo, dole v domě bouchly dveře.

„Možná...“