Jak jsem psychicky viděla kosmologické reálie během procesů čarodějnických
multidimenzionálních válek o tento svět ve spojení s Galaktickou federací proti
Drakoniánsko – iluminátskému impériu temnot. Jsou to parapsychické – mentální zážitky,
náhled do dimenzionálního světa. Popisuji je tak, jak jsem je viděla a zažila.

Černá díra je fyzikální jev ve vesmíru. Oficiální definice zní :
„Černá díra je natolik hmotný objekt, že jeho gravitační pole je v jisté oblasti časoprostoru natolik
silné, že žádný objekt včetně světla nemůže tuto oblast opustit.“
Já se ve svém textu nebudu pochopitelně zabývat „vědeckou“ fyzikou, ale svými zkušenostmi, které
jsem s tímto fenoménem získala během čarodějnických válek.
Černá díra mi byla vždy obrovským spojencem. Na galaktické, vesmírné i kosmické úrovni.

Jak jsem pochopila a co mi vyprávěli mimozemšťani, tak některé útvary – jako galaxie – mají ve
svém středu černou díru a jiné zase obrovské superslunce. Oba tyto typy galaxií, které dokážeme
my lidi alespoň rozumem chápat, se komplementárně doplňují. Jakoby kdyby jeden typ byl PLUS
a ten druhý typ MÍNUS.
Obecně by se to dalo asi přirovnat tak, že ty útvary, třeba Galaxie, které mají ve svém středu
superslunce, jsou harmonické, klidné a odlehčené, ty útvary, které mají uprostřed černou díru, jsou
dynamické, trochu „průseráři“, ovšem s dobrodružným osudem a více hmotné. Tzn. čistě andělské
bytosti žijící v rovině absolutní lásky neznající konflikt, nenávist a další negativní jevy, budou žít
v galaxiích se supersluncem a bytosti, které žijí v galaxiích s černou dírou, zažívají dynamické
dobrodružné osudy plné duálních, protichůdných principů, mezi kterými volí.
Ani jeden tento druh bytí není špatnější, než ten druhý. Takový je život sám, tak to vymyslel
Stvořitel – Spirit Nekonečna, Věčnosti a Bytí.

Naše galaxie je typ, který má uprostřed černou díru. A osudy bytostí, které v ní žijí, což jsme i my
sami, jistě nesou prvky dobrodružství, dynamiky i poznávání duálních principů. Neznamená to ale,
že tu není možné zažívat i stavy naprosté harmonie. I my máme superslunce, jen tyto supersvětelné
sféry nejsou situovány v úplném středu. Ale v jeho blízkosti.
Naopak galaxie, které mají ve svém středu superslunce, jsou natolik harmonické a láskyplné,
e v nich není možné zažívat dramatické příběhy a poznávat dravou dynamiku duálních principů.

Jak jsem poznala černou díru jako fenomén v času a prostoru, tak její základní funkce je ta,
že vytváří bázi – vytváří gravitační a časové pole, tzn. řídí gravitaci a čas. V dualitě jing – jang
představuje jing. Jing je ženská energie. Je to černá sbíhavá síla, která pohlcuje dovnitř, do svého
úplného středu, kde dochází k transformaci, či zániku. Takto drží veškerý časoprostor daného
útvaru. Doslova vytváří prvotní bázi pro celý útvar, mateřskou desku, prvotně vymezuje „něco“
ve všeobecném nestrukturovaném časoprostoru. Když skrze dosah této báze, černé díry, pronikne
světlo – Slunce, protikladný princip, který je světelný a expanzivní a míří ven, nikoliv dovnitř, celý
útvar se vzájemně dynamizuje, navzájem se nabíjí a vytváří pompézní život, vesmírný organismus
– buňku – galaxii.
Vzájemně protichůdnými principy – sbíhavostí a rozbíhavostí, tmou a světlem, černou a bílou,
chladem a teplem atd., se vše nabíjí, tím vše sílí a je nuceno k větší životaschopnosti, k vyvíjení
vnitřní energie i rychlosti a intenzity bytí a prožívání. Tzn. čím víc světlo září, tím víc
zintenzivňuje černá díra své „obrátky“, zrychluje. Neustále probíhá vzájemné ovlivňování,
přizpůsobování, fáze harmonie a dokonalé rovnováhy, dokonalé stavy vyváženosti střídají
chaotické transformace a hledání nových harmonií.
V galaxiích, kde je ve středu superslunce, je „jenom“ Bůh a v galaxiích, kde je ve středu černá díra
je Bůh i Satan. Kde Bůh je světlo a Satan je černá díra. Satan – černá díra – ovšem není zlo.
Je to funkce, strážce. O tom již v příštím dílu.