|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Povídka se krčí v polovině sedmdesátých let minulého století a odtud vylézá mým psaním na povrch. V té době jsem studentem střední školy. Rád čtu, a tím se dostávám též ke čtení ruských klasiků, konkrétně romantického básníka Alexandra Sergejeviče Puškina.
Sedím v posledním vagonu vlaku, jemuž vévodí dýchavičná lokomotiva rozsévající miliardy sněhobílých vloček popílku, ve směru na ***. Vlak několikrát cukne, písmeno * v názvu města poskakuje sem tam, tančí, já se pod jeho vlivem usazuji, loučím a mávám rozzářeně unaveným pohledem. Náklad se rozjíždí. Otevírám okno. Lokomotiva předává z dálky škytáním, supěním, syčením signály. Zvrátím se v sedadle, chci číst cikcak básně, prózu, zajímavosti, o autorovi. Otevírám knihu, sebe, opět ji zavírám a na hřbetu čtu název V bouři zrál můj hlas. Namátkou otevírám stránku s názorem Karla Čapka. Žasnu nad jeho kosmickým pohledem na básníka, ruský realismus, ruskou duši. Znovu žasnu nad myšlenkou, jak strašně umí realismus pronikat do duše člověka, vzpomenu, že jsme se ve škole učili o Dostojevském, Tolstém.
Do duše kanou první verše a vlak je skřípotem potvrzuje ve stanici ***. Podle vzoru ruských klasiků stanice hvězdičkuji. Četba nabývá na rychlosti. Nápis na stěně špitálu s posledním veršem "...vždyť stůně chudák na lásku." Lokomotiva mi v tu chvíli posílá vzkaz, že se blížíme do další stanice. Otevírám stránku s Evženem Oněginem a z dopisů přidávám pár veršů spolu s loučením Taťány v závěru. Další pecka o lásce s veršem "...a přece stůňu s velkou chutí". Všímám si slova stonat a jeho přítomnost mě naplňuje uspokojením. Na straně dvacet čtyři čeká Veselá pitka s kouzelným slovem butelka. Představuji si studentskou pitku na Rusi, divokou a nespoutanou, s proudy vodky. Zkouším srovnávat s českou hospodou, pivem, ale nějak se to nedaří. Vodka tančí v mysli, stakanech, lahvích propletená balalajkou, kozáčkem, chandrou. Další báseň Touha je vtělena do básně Vězeň se symboly orla a větru,..., a již ze stránky vyhlédnou Aleko, Zemfíra, vlak zapíská, stvrdí jejich lásku, druhým písknutím tragiku a pokračujeme do další stanice.
|
|
|
