|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Jdu dále, připadám si jako chodec všech chodců, pěšák s číslem nula. Oslovují mě tramvaje, auta, cyklisté. Jedna z procházejících žen dámskou volenkou nabízí valčík mezi tramvajemi. S díky odmítám a sleduji její bezchybné vystoupení. Z dálky posílá vzdušný polibek, poté odtančí. V dáli zaštěká pes a celé město se rozzáří tisícem zvířecích zvuků, připomíná Vánoce ulicemi ověšenými jejich hlasy, nejvíce zaznívají psí a kočičí. Ze vzdálených končin doléhají další, dokonce z exotických zemí. Čas se na chvíli zastaví prolnutím zvuků města, ulic, domů, světa. Na obloze spatřím obrovskou loď, jež zvířata a zvuky ochraňuje. Pojď, šeptá, nabízím ti prohlídku. Jsem muzeum tady a teď. Nemohu si takovou krásu dovolit, šeptám zmatený a, nehnutě, s rozpřaženýma rukama, zdravím. Z útrob se kdosi vykloní, zdraví, nepoznávám ho, nepoznávám nikoho, ani loď. Asi to má být tajemství, říkám nahlas a odcházím.
Z oblohy se snáší obrovský padák s malou postavou. Ta mává, cosi posunkuje. Ve stejném okamžiku pokrývá město látka, která se vlastními silami trhá na tisíce kousků. Každý obsahuje jeden paprsek. Všechny naráz spěchají k obdarovaným. Město se stává jejich útočištěm. Obohacených pouze paprsky? Nebo paprsky, v jejichž středu se ukrývá láska? Pak by se tedy celé město změnilo v Město lásky. Pohlédnu na svůj kousek, hledám zář, zatím ji nenacházím, pokračuji dále, budeš muset více hledat, šeptám, jít do hloubky, nasaď srdce, křičím, v dáli zní zvony... Cítím zazvonění v hrudi a vím, že jsem našel.
|
|
|
