|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Dva a ten třetí
===================
„Jaroušku, podívej se, co se stalo našemu Mazlíkovi!“ Zatahala za rukáv svého přítele slečna Anna.
„Co by se mu stalo, je to pes a skáče jako kočka. No jo, před chvíli jsem ho shodil ze stolu, skočil mi na chleba,“ unaveně z koupelny odvětil Jaroušek.
„Ale né, miláčku, on má bolest,“ upřesnila svoji obavu slečna Anna. „Má rozřízlou nožičku, což to nevidíš?“
„Asi málo, když mi dokázal ze země vyskočit až do talíře. Ukaž,“ musel se o vše začít zajímat Jaroušek. „Nic tam nevidím.“
„No tady, má to celé zateklé.“
„A jó, promiň, má tam asi něco vraženého,“ posadil si psa na klín a snažil se předstírat obavu. Podobné problémy své milé už moc dobře znal. Mazlík byla malá čivava, která si, kamkoli s ní šel, dělala doslova co chce. Jaroušek měl psy rád, ale psy, vlčáky, dobrmany, šarpanice a ne takové, jak se jednou dovolil zmínit v tichosti pouze před nejlepšími přáteli, ne takové podivné opelíchané myši bez ocasu.
„Jestli mne máš jen trochu rád, Jaroušku, vezmeš mne tady s Mazlíkem k panu doktorovi, aby se mu na tu jeho pacičku podíval,“ pravila Anna a zamrkala na něj těmi svými dlouhými řasami. Jaroušek by pro Annu udělal vše na světě, čerstvá láska byla pro mladého hocha vším, nebem, vodou i loukou plnou těch nejnádhernějších květů.
„Popadl tedy opatrně Mazlíka a snesl ho se vzlykající přítelkyní po schodech do auta.
„Nezlob se, miláčku, ale nesnáším krev. Nedošel bys prosím tady s Mazlíčkem do ordinace sám?“ Srkala rýmu Anna, jako by se zhroutil celý její svět.
Jaroušek svou milou pohladil a slíbil, že vše na celém širém světě udělá pro to, aby byl Mazlík opět zdráv.
„Děkuju Jaroušku, je to vážné zranění, prosím, vezmi Mazlíka opatrně pod bříškem, do kapsy si dej tady piškůtky – víš, má je rád a když bude Mazlíkovi úzko, dej mu jeden a uvidíš, jak náhle na celou bolest zapomene. Pa, pa,“ dala ještě Anna Mazlíkovi pusu na čumák a posadila se v čekárně.
„Tak co mu je?“ Posunul si brýle až ke špičce nosu postarší veterinář, který toho dne sloužil. „Nic na něm nevidím, má vyplazený jazyk, bodejť by ne, dneska je vedro pane.“
„Pane doktore, přítelkyně si přeje, zda byste se mu nepodíval tady na tu pravou packu. Má tam zespoda asi nějaký zaražený trn a ráda by Vás poprosila, zda byste mu to odborně neošetřil,“ polohlasem napověděl Jarda, kam má odborník směřovat svoji pozornost.
„Trn? No ten jste mu mohl přeci vytáhnout pinzetou sám a měl byste to zadarmo. Ale když už jste tady, ukažte mi to.“
„To bych samozřejmě mohl udělat, ale nesměla by o tom vědět, rozumíte.“ Hájil se Jaroušek.
„Ach ano, rozumím, „usmál se doktor, „nejste první ani poslední. Lidé sem přichází s daleko pikantnějšími potížemi. Dnes mi tu třeba, jak bych to řekl, jeden takový jemný kluk přivedl buldoka, abych mu předepsal prášky na deprese. No za plotem měl hárající fenu, ke které ho nepustili a .. a chápete, že?“ Usmál se opět potutelně odborník.
Sotva se však doktor jen prsty dotkl oné bolavé končetiny, Mazlík, vidouce, že se ho chce zmocnit cizí člověk, se vyškubl a už v zubech držel ty dva nenechavé doktorské prsty. Škubal s nimi, jako s kusem uzeniny, doktor řval a nadával a když konečně je vyprostil z tlamy ošetřovaného zvířete, zmizel hartusíce cosi neslušného u kohoutku.
„Pane, toho psa budete muset více držet, vrátil se za chvíli. Už chápu, proč jste se té potvory nechtěl dotýkat sám. Držte, nebo vám tady ty nástroje předám a ten pitomej trn si vytáhnete sám. Pojďte, položíme ho tady na lehátko. Kurnik, jak ho to držíte?“
„No aby ležel,“ snažil se Jaroušek pomáhat.
„No vy ho prostě levou rukou chytnete za zadek, pravou za krk a běda, běda Vám, pokud mne zase pokouše.“
„Nezlobte se, pane doktore, to je prvně, co někoho kousl,“ omlouval se celý vlastním studem zapocený Jaroušek.
„Zmetek je to, tito malí psi koušou někdy více, než dobrmani,“ opustil profesionální přístup ke zvířatům lékař. „Prvně neprvně, držte ho povídám pevně, nebo se Vám vysmekne,“ koulel nebezpečně očima doktor. Sotva se v rukou operatéra zaleskly stříbrné nástroje, pes se smýkal o to více, byl jako kluzká ryba a Jaroušek ne a ne ho pevně na tom stole udržet.
„A dost, povídám pevně, kdyby mi takto držel své zvíře každý, budu po směně v invalidním důchodu.
Jaroušek tedy stiskl oběma rukama pevně a doktor vytáhl spokojeně z polštářku na noze zvířete ten dlouhý trn.
„No vida, jak je dlouhý a z venku nebyl ani vidět,“ podivil se doktor.
„To bude přítelkyně šťastná pane doktore, že už bude tady Mazlík v pořádku. Víte, on má pro ni snad větší cenu než já, spí mezi námi i v posteli, jsem rád, že jste nám pomohl.“ Snažil se celou prekérní situaci vyžehlit Jaroušek.
„Ještě chvíli držte, vyčistím to, ovážu a můžete běžet. Za tři dny ještě přijďte na kontrolu, když je to takový vzácný pes.“ Pravil doktor už přátelsky, jódem vyčistil ránu a ovázal ji obinadlem. „A hotovo příteli, můžete jít.“ Usmál se a Jaroušek uvolnil Mazlíka. Ten však zůstal ležet, jako kus hadru, nevrtěl ocasem, nestřihal jako obvykle ušima a měl tak nějak podivně vykulené oči.
„Doktor k němu překvapený přiskočil a vyhrkl. „Člověče, vy jste ho snad uškrtil.“ Pak Mazlíkovi uvolnil obojek, plácal ho do hlavy. Když ani to nepomáhalo, vynesl ho k oknu na vzduch.
„No to je průser,“ Zaškytl Jaroušek.
„Nedýchá, je normálně tuhej,“ vyhrkl doktor.
„Co budeme dělat, až to Anna, přítelkyně myslím, zjistí, to už ji nikdy neuvidím. Posadil se zkroušeně Jaroušek.
„Nemáte jinýho, víte, že bychom ho rychle vyměnili nebo tak něco?“ Vymýšlel zoufale další kroky.
„Kde bych vzal prosím Vás pane pak rychle čivavu? Helejte, co kdyby dostal infarkt? Jak je to zvíře staré?“ Vymýšlel lékařskou variantu doktor.
„Je mu deset, ale takové čivavy se dožívají prý i dvaceti,“ na to Jaroušek.
„No jak vidíte příteli, všechny néé.“ Zabrumlal doktor.
„Kurnik, říkal jste, ať ho držím pevně,“ bránil se Jaroušek.
„No jste silnej chlap, bohužel až moc. Nebojte, to vysvětlím…starej pes, velkej stres, měla dát na vás a ošetřit mu to doma. Nebojte, tak to Vaší milé neřeknu, nechejte to na mne.“ Stál na svém doktor.
A skutečně, Anna naštěstí celé příhodě uvěřila. Jaroušek opatřil štěně vlčáka, které si následně oblíbila též a on s ním spokojeně chodil na cvičák. U veterináře měl doživotní slevu. Ale tajnou, o které věděli je oni dva.
|
|
|
