Hrbatá
stařena
odpočívá na
židli.
Ruce na
kolenou,
ploskama o
kamna opřena.
Odhazovala
sníh
ohrablem z lepenky.
Bylo ho moc,
byl nelehký.
Úzkou
cestičku ve sněhu má
posypanou
popelem.
Vždy kostečky
slépkám,
trávu
králíkům postele.
Spoře oděna
v kuchyni
vzpomíná.
Vstane v noci,
začne políčko
zalívat.
Nemůže však
moci
den s půlnocí
rozeznat.
Kulhavě chodí
s čakanem,
dívá se
ostrým zrakem.
Kde si
slunéčko schované
za kterým
mrakem?
Čistě umyta
v kuchyni
vzpomíná.
Napíše si do
kalendáře:
„Temná toho
dne byla záře.“
Zítra
přestane vzpomínat.