Nesmělý zpěv ptáků a hukot tramvají, které se zřejmě snaží dojet na konec těch nekonečných kolejí. Jen vítr tiše šeptá cosi o bouřce a obloha mění barvu na ocelově šedou.
Moucha mi přistane na nose, zjevně, aby si odpočinula, ony i mouchy jsou někdy unavené... snad, možná si jen otírá své špinavé nožky.
První kapky jsou velké a teplé- přepadávají město jako kobylky, co přistanou na úrodě a nepustí, dokud nedožerou poslední zbyteček...
Objevují se první deštníky-skvrny na pokožce velkoměsta.
A pomalu začíná šum , příjemný, tichý, a přesto zčásti absorbující všechen ten tepající a hlasitý život města.
I líbající se milenci na rohu už ztrácí svůj půvab, který měli v květnu.
Je podzim - čas, kdy se Romeo a Julie mění v šedivé manžele a nastává tvrdá realita splihlých mastných vlasů a trudovitosti.
Nastává opět ten barevně triufující podzim... pomyslím si.
Stojím na zastávce, počítám minuty, které zbývají do příjezdu mé tramvaje a zapínám walkman, aby Bach pozlatil můj podzimní svět se všemi jeho malými, docela malinkými marnůstkami...