Odrážím se. Dopředuzpět? Pohybuji se po plovoucí podlaze chodníku, stojím, a přece jdu, plocha nastavuje geometrické obrazce dne, jeden ke mně vztahuje ruce a připomíná čas schůzky. Vycházím, a vzápětí jsem zebrou kopnutý k výchozímu bodu. Děkuji za život, sbírám jej ze země, klaním se řidiči v uslintané rádiovce,..., dospělí mě litují, pouze malé dítě si ťuká na čelo. Nohy se hádají s botami, trpí uzavřením, zápachem, nekvalitními ponožkami, rozhoduji o vyzutí, okolostojícím vidím hrůzu v očích, pouze dítě jásá. Zklidňuji je plesknutím do stehen a připravuji se k rozhodnutí. Přejdu na jiném místě? Ne, zůstanu.
Boty směrují pohled do čtverce. V pravidelných intervalech jej rozdělují a opět spojují. Těší se na návrat domů, kdy budou poprvé od zakoupení vyčištěné. Jedna vzhlédne, zaznamená vyzývavé spodní prádlo a ťukne do souputnice. Tři ženy zastaví provoz, přenesou život do tance, ostatní se v nich poznávají, podle toho oblékají barvy, vládne duha. Obě boty jsou jimi uchvácené, musí však podat v co nejbližší době zprávu Komisi voyeurů. Ozývají se návrhy, ať mě křápy přenesou co nejrychleji přes zebru. Nabízejí několik způsobů: snožmo, patami napřed, nabaletku, chůzí námořníků, opilců, chůzí dny střiženou kouzlem vbočeného palce, také návrhem na jevištní pohyb. Na můj tázavý pohled se ozve, že byli spatřeni dva herci, jak vycházejí z vinárny tímto způsobem. Přijímám všechny s návrhem na uplatnění v časovém intervalu od jedné vteřiny do jedné hodiny.
|
