|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Vzpomínám na přátele, jež procházejí životem. Zahlédnu skupinku nejasného určení, tvaru. Ťuknu se do čela. Skupinka je základem pro vytváření budoucích přátelství. Proto ta nejasnost. Vedle stojí skutečná postava. Jediný přítel. Přichází, zároveň se loučí, v našich očích probíhá defilé příhod, potíží, lásek prvních i pozdějších, zábav tanečních, beatových, jiných, vítězství, proher, nekonečných sezení a debat nad půllitry...Vzhlédnu. Někteří mě registrují, zdraví, váží úsměv, první slova se blíží, jsou začátkem? Běh na dlouhou trať čeká. První přítel přichází. Hledí do očí, bude to dobré, šeptá. Podává levou ruku, od srdce, dodává. Ostatní se připojují. Kolem víří pohledy, kývání, základy dialogu, pochopení, kdosi tlumeně vykřikne: je to na dobré cestě. Pokýváme a rozcházíme se.
Pohlédnu na zebru. Světlé pruhy připomínají splněné sny a naopak. Obchází mě hrůza, když dovolím mysli, aby třídila sny na splněné a nesplněné, vše sklouzává do pozice kontrolora výrobků, peněz, času, výkonnosti..., mávnu rukou a mrak zmizí.
Slyším hlasy. Jejich změť prozrazuje náladu, nechci ani černou, ani bílou, hledám člověka s oběma barvami, nacházím ho stranou, zamyšleného, pochybujícího. Opodál stojí několik podivínů s právem říkat kdekoli a kdykoli své názory. Je toto cesta a řešení? Ano, odpoví jeden, postaví se mimo přechod a hlasitě pronáší své úvahy. Vzápětí je smeten autem a okamžitě nahrazen dalším. Perpetuum mobile zastaví můj výkřik doplněný přáním: jděte prosím jinam!
Skupina se přesouvá na bezpečnější místo, jeden člen protestuje, na důkaz usedá uprostřed silnice, všichni, včetně přechodu, chodníků a mě, zírají na dopravní prostředky, někteří na řečníka, mávají, jiní mu spílají, další házejí svačinu, nápoje, málokterý podpoří finančním obnosem, jeden mu vytrhne rozečtenou knihu, při zpáteční cestě vrátím, díky,..., on strne, zamyslí se, mávne rukou a odchází ke skupině.
|
|
|
