|
vzpomínám si na pokřivené zklamání dobývající v minulosti svou bolestnou podstatu
plující bez světla nevím kam
občas bylo vidět že se na čele písně otevřelo zrcadlo jako ztuhlé dětství
které plivalo věrnou podobu po zemi
a rozbíjelo zářivé mládí - krvavé stopy odváděly někam
na prostěradlech poskvrněných opožděnými soumraky
horečné verše pod řeřavou láskou
vzpomínám si také na den sladší než žena
vzpomínám si na tebe hříšný obraze
křehká samoto chtělas zvítězit nad všemi dětstvími krajin
jenom ty ses neozý vala na hvězdné volání
vzpomínám si na orloj jenž stínal hlavy aby ukazovaly hodiny
které čekají na křižovatkách samotáře
v každém osamělém chodci trhá se den křižovatka dne
a jako milostná chvíle přichází ve vzduchu vrací se do vzduchu
každá křižovatka je vtělena v další klidné očekávání
s melodií kterou zpíváme vzdálenou
dětství stále vzdálenější
u země rozemleté s popelem v zámku zemědělských mandibul
žravá brána s železným dospělým smíchem
vzpomínám si na tajemný spěch který tě posedl když přešel průvod
hrubé řetězy bouřily černé v hlavách
kohouti cvičili střídmý zpěv mezi každým párem pohledů
a větry osušovaly vlhké čenichy zcela čerstvých štěkotů
jež se chystaly vypuknout v takovém daleku kde již nebyla paměť
a vypukávaly s nehlučným praskotem plamenů
vzpomínám si na nezkalené mládí které kupilo ve svém výkladu zářivé vzdechy rozptýlených výbuchů
bez hluku leč napěchované plameny
jak je miluji když kovové oživují slzy
ty o tom víš - sněžné mládí - zda si vzpomínáš
na zvratná nebezpečí v če rné pošmournosti slz
mezi bójemi uřezaných ňader
chtěli jsme vypít všechnu krev hnisavých slunečních skal
kterou snažily polapit do žhoucích tlam
moře způsobovalo šrámy ještě rozkošně teplé
při každém zasténání vyprazdňovalo svůj chřestící ranec tolikeré bolesti
zda si vzpomínáš na hluk který nás splétal když jsme už nevěděli co dělat
na naše objetí v němž bledly zlé věštby plamene
a stavidlo slunce couvalo pod vahou takového množství jasu
hroznové oko které si vypichujeme
to byl den sladší než žena kt erá se vlnila od jednoho konce k druhému
viděl jsem její tělo a žil jsem z jejího světla
její tělo se kroutilo ve všech pokojích
nabízejíc neukojené bohy slepým mládím
dětská hejna proměněná v kobylky na nesmírných plážích zármutků
ječivé kolíčky divokého štěstí
větve tlachající v křehkých potocích
viděl jsem její tělo natažené od jednoho konce k druhému
a ponořil jsem do jeho světla které pronikalo z jednoho pokoje do druhého
strom s důtkami jež rýhovaly úzké stopy temnoty
tělo nesmírně bolestné - byl to den sladší než žena
viděl jsem pod postelemi
těžké hromady stínů
připravené loupit kolem usnuvších lupičů
v měkké dlani svých postelí
viděl jsem v uších zavěšené aureoly
z těžkých strážných hmot s černými pěstmi
a bezodkladné písmo jdoucí uprostř ed
déšť jenž lámal šedivá křídla a hranoly
krátké fosforeskující vůle ztracené ve šrafování smíchu
jejich klus probouzející pole zavřená očima
jenž se bezhlučně navíjel na šroub studnových roubení
podivná supění šílených travin
a potom ptačí katakomb y ptáky
kteří prchali po poddaných tykadlech
bratry spřátelené v zrcadle
majolikové oči upřené na ohrady vlastí
kde zeměmi zasypávají kalužiny mrtvol a moče
ještě dál jsem viděl brvy jež se tísní kolem ptáků - polární korunku
a mohutné pády světelných ptáků
na svět zapálený dny bez začátku
a potom jsem již neviděl nic
kdosi hlučně zavřel dveře
- plačící přítelkyně na dně podpalubí -
noc se svraštila ve tmě
| 
