ROTUNDA
Dobře padnoucí oblek, v ruce drahý mobilní telefon,
druhou se zlehka opírá o nablýskaný luxusní bourák – Milan je zkrátka prototyp
úspěšného muže. Úspěch si ovšem žádá své, to Milan dobře, a také není zadarmo.
Člověk musí být ochoten v jeho jménu leccos obětovat. Na prvním místě je
tvrdá práce, cestou zahálky k němu zkrátka dospět nelze. Milan je vyznavačem
maximální produktivity práce. Na jakékoli ztráty času je vysloveně alergický.
Žije ve světě, kde namísto úderů bubnů otrokům na lodi přikovaným k veslům
tempo udává neslyšné plynutí času, rytmicky prořezávané vyzváněním mobilního
telefonu.
Teď má ale smůlu. Pečlivě naplánovaný termín schůzky se stal
obětí dopravní zácpy, jednoho z vedlejších a nevyžádaných produktů
postmoderní civilizace. Partner nedorazil a hned tak se nedostaví. Co může
dělat? Milan chvíli bezradně zírá do elektronického diáře v telefonu a
záhy zjišťuje, že jakákoli změna pracovního plánu nepřichází v úvahu. Ne,
opravdu s tím už nic neudělá. Hotová věc. Má před sebou možná více než
hodinový prostoj a nulovou představu o tom, co podnikne.
Rozhlédl se kolem sebe, zoufale jako trosečník, kterého
rozbouřené moře vyplavilo na neznámém ostrově. Silnice vedoucí podél
parkoviště, z jedné strany otevřená do zeleně rozsáhlého parku.
Trojúhelníkovité prostranství, skryté pod korunami stromů, sevřené z druhé
strany ulicí, lemovanou budovami škol. Rozsáhlý objekt magistrátu uzavírá
stranu třetí. Není příliš mnoho možností k výběru, a tak zvolí cestu,
mířící do parku. Po chvilce spatří kruhovou dřevěnou
stavbu, jež shlíží z břehu na hladinu jezírka. Několik kroků a rozpoznává,
že tajuplný objekt není ničím jiným než kavárnou. Ještě několik dalších
v shledá, že má otevřeno. Sláva! Rébus, co bude dělat, je rázem rozřešen.
S kávou na tácku, kterou si zakoupí u okénka, se usadí
ke stolu na krytém ochozu kavárny s výhledem na jezírko. Nemá kam by
spěchal. Zvolna upíjí z šálku a sleduje dění kolem sebe. Téměř nehybnou
hladinou křižují kachny a lysky jak malé loďky, rákosí lemující břehy ostrůvku
se jen zlehka zachvívá vlahým letním větříkem. Po mostku, který spojuje oba
břehy, přecházejí tam a zpátky lidé, tu a tam registruje rychlejší pohyb
cyklisty. Nemá nic na práci, nic nepromýšlí a neorganizuje. Po chvíli si
s překvapením uvědomuje, že si nulové produktivity práce, času volně
plynoucího svým tempem, jež nepřináší žádný ekonomický benefit, vlastně docela
užívá podařilo se mu, alespoň na krátký čas, vykročit z těsného rámce
každodennosti, honby za vyšším ziskem a maximální efektivitou. Únik do jiné
reality, odlišné dimenze prostoru a času, kde platí jiné zákony a ceněny jsou
jiné hodnoty.
Náhle je schopen vnímat detaily, které obyčejně unikají jeho
pozornosti. Jezírko, v němž se míhají červené rybky, mostek klenoucí se
nad hladinou mezi dvěma zarostlými břehy. Co mu jen připomíná? Ale ano, už ví.
Chybí tu pouze lekníny a ruka letmo nanášející na plátno barevné skvrny, které
z odstupu utvářejí obraz, skvěle vystihující prchavé kouzlo okamžiku. Hru
světel a stínů, tanec slunečních paprsků po hladině. A také klapky klavíru, na
které jiná ruka vyťukává osobitý rytmus vlnek zčeřené hladiny, na nichž se
houpe a mihotá měkké světlo měsíčního svitu. Svět, který kdysi dávno miloval,
ale pod krunýřem každodennosti se mu vytratil z paměti, se nyní znovu
připomněl. Obestřen vábivou vůní vzpomínek.
Neúprosný signál telefonu vytrhne Milana ze zasnění a rázem
jej navrací do reality. Jeho každodenní reality. Dopije kávu, zdvihne se a
letmým pohledem zkontroluje hodinky. Uplynula již téměř celá hodina, během níž
nevydělal ani cent. Přesto si je naprosto jistý, že odtud odchází mnohem
bohatší, než sem přišel. Bohatší o poznání, že existuje i něco jiného než jen
honba za ziskem a jiné hodnoty, než jeho výše. Stačí
se jen na zastavit a umět se dívat.
