Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Sobota 21.12.
Natálie
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Stvořitel (verze 2024)
Autor: Aaen (Stálý) - publikováno 2.6. (00:45:08)

Stvořitel

Uprostřed sídliště. Občas tady sedím. Lavička uprostřed. Paneláky z betonu, mraveniště propletené sítí chodeb plných světla. Síť. Křižovatky mezi světy. Cesty. Dovnitř i ven, ven i dovnitř. Lidé prochází okolo. Většinou spěchají. Někdy ne. Někdo jde sám, někdo v páru, občas skupinka nebo gang. Byty, domy, obchody, kadeřnictví. Atmosféra pomalu vchází do mě, ale jen natolik, kolik jí to dovolím. Dnes dopoledne pozoruji svět. Jako oko kamery. Jako umělecké dílo.

„Merline!“

Otáčím se, za mnou Majda. Kráska středního věku, jako vždycky upravená, usměvavá. V bílých šatech s růžovým lemem. Kdysi jsme spolu chodili do školy. Kolik jsme si toho užili, jako malé děti.

„Co ty tady?“ zavolala na mě, celá nadšená.

„Sedím tady a odpočívám. Rád tě vidím, víš.“

„Zas přemýšlíš, viď? Náš filosof,“ uchichtla se. 

Prohrábla si své zlaté dlouhé vlasy a ukázala si prstem pod oko, jakoby si utírala slzu. Jako když jsme byli malí. Bylo to naše malé znamení. 

„Ani nepřemýšlím, sedím a pozoruju. Tahle lavička je něčím jiná, možná. Moc často sem nechodím, jen při zvláštních příležitostech,“ odpověděl jsem.

„Ach, ty zvláštní příležitosti. Něco se děje? Jinak jsem ve městě zas po půl roce, co někam zajít? Možná ke Kosařům, tam je takový útulný krb. Můžu zarezervovat dvě místa.“

„Můžeme, ale někdy později. Brzo mám něco pracovního, potřebuju se na to tak nějak připravit.“

„Třeba sezením na lavičce a koukáním do prázdna?“ podívala se na mě. Ne, nebyla to výčitka. Ona je jiná. Nemyslí jenom na sebe. Vždycky myslela hlavně na mě. Na mě a na lidi, který měla ráda. Pořád je mezi náma energie.

„Zas mám před sebou něco zajímavého. Tak nějak... V práci.“ Nadechl jsem se. Udělal jsem jí na oplátku naše malé znamení se slzou.

„Tak zítra?“

„Zítra.“




***
 
Dorazil jsem domů. Malé ztemnělé podkroví, málo světla, tak jak to mám rád. Málo světla. Sedám si do velkého měkkého křesla a pokouším se relaxovat. Můj pohled sklouzl, ostatně jako docela často, k obrazu s poustevníkem. Holohlavý muž v karmínovém rouchu s pronikavě modrýma očima. Občas s ním mluvím. Někdy mám pocit, že dostávám i odpovědi, jakoby to nešlo jen ze mě, z mých představ, z mých jiných rovin.

Majda by chtěla ošukat, ale ani na tohle nemám náladu. Ani na jiný věci. Nějak se celý ten život čím dál víc vtahuje do nějaké beztvaré koule. Jako kdyby se ze mě paprsky, kdysi tak zářící, stahovaly, jako by se distancovaly, jako bych se distancoval sám od sebe. Připadám si jako Majda, venku upravená a usměvavá, a doma jen leží na posteli, někdy s někým, někdy sama. Na zdi plakáty mrtvých klaunů a v poličkách knížky o masových vrazích. Přijde domů, čeká na ní kocour, dá mu žrádlo a jde si lehnout. S hudbou, s notebookem, dusí se v tom malém zahuleném bytě, pořád jí říkám, ať nekouří. Jde to přece i bez toho.

Tak krásná, když vyjde ven, květované šaty, ale ne kýč, plná síly a energie, jako upír než zaleze do své hrobky. Dřív aspoň malovala, velká barevná plátna s květy. Celé plátno nejdřív potřela černou barvou. A na ni pak začala malovat dál. Takže z toho vznikaly takové ty zvláštní obrazy. S dokonalou černou uprostřed barev, s vysekanou perspektivou. Já jí to neříkám, ale jak jsme vlastně stejní. I když jsem s ní moc rád – má v sobě taky Zlo – nemyslím lidský zlo, ale takový jiný. Kosmický. Poznáme se. Neznám jich moc. Něco nás vždycky spojuje. Nebo jsme spojeni odmalička. Jednou na to přijdu. Ani nevím, jestli chci všechno vědět. Přijde mi, že na některé věci mám hraniční kapacitu a mohly by mě roztrhat, jako když spadne karafa s vodou na zem a nejdřív jemně praskne a v milisekundě se roztříští na malé kousky.

Občas se s Majdou vtáhneme do svého světa. Jednou při sexu mi přišlo, že mám dvě hlavy a čtyři ruce, že jsem oba. Někdy ji cítím na dálku. A stejně k ní nic necítím, pokud bychom měli mluvit o „lásce“. Jen takové přátelství, moc, moc, ne přátelství. Něco silnějšího: spřízněnost. Přátelství se jazykem neuplete, ale spřízněnost je ještě dál; jakoby byla daná podstatou, genetikou, fyziognomií, tónem hlasu. Znáte to taky? Přesto je tam pocit, jako když si večer sbalíte bágl, že vypadnete na chatu, pryč od lidí i od částí sebe, které jsou zaseklé v pracovních a společenských stereotypech, a ráno se vám udělá zle. Batoh zase vybalíte a zůstanete doma. Projít se na lavičku uprostřed sídliště.

Potkat po půlroce Majdu. Náhody. Existují, nebo nejsou? Možná napůl jsou a napůl nejsou, nebo na třetinu, na tři osminy... Náhody. Hlavně se neutopit v nostalgii, to je vždycky přímá cesta. Co bylo, to bylo – co je, to vytvářím – co bude, mohu ovlivnit. Někdy víc, někdy aspoň málo. Když už se vám nic nechce, začnete dělat zkušebního pilota. Něco jako ty figurky při crash testech. Adrenalin. Spousta peněz, které jsou ve finále celkem stejně jen na pomíjivé radosti. Některé věci pomíjivé nejsou, věřím tomu. Vždycky s sebou nosím malý kompas. Malá připomínka jistoty. Sever je sever, jih je jih.




***

„Merline, tak dlouho jsme se neviděli, ty kluku politickej!“ zařvala Majda. 

Místo u krbu, jak jsme chtěli. Jako dřív a jako potom.

„No jo, no, jak se máš, co děláš, píšeš pořád ty románky?“ zeptal jsem se.

„Píšu a nepíšu. Někdy jakoby se psaly samy. Občas při tom myslím na tebe. Nejenom. Tvořím nové světy, úplně nové, temné i světlé, šedé, barevné. S lidmi jako jsme my. Nejenom s lidmi. Píšu, aby mi nehráblo. Nebo aby mi hráblo. Svojí lásku dávám do slov, kde steče dolů, jak slova jsou někdy krví. Považuju se za fotografku, zvěčňuju do slov věci, které se staly, a i ty, které se nestaly.“

„Krví. Nevím, že těch svých radovánek už nemáš dost, ale já to chápu,“ odvětil jsem.

„Co je císařovo, císaři, co je ďáblovo, ďáblu, ne?“ pokusila se o milý úsměv.

„Psát je hezký,“ pokýval jsem hlavou.

„Ani pusu mi nedáš,“ pokračovala Majda a trochu sevřela seschlé rty. 

Dal jsem jí pusu na tvář.

Objali jsme se.

K dokonalosti scény by stačilo, aby se rozplakala. Ale to se nestalo. Proč taky. A i to by mi bylo jedno. Spřízněnost nikdy není a nebude „láskou“, aspoň tenhle druh spřízněnosti ne. 

„Za týden zase letím, je nové letadlo,“ začal jsem si pohrávat se skleničkou čaje. 

„Zvládneš to?“ podívala se do země.

„Neboj.“

„Neříkáš to moc přesvědčivě, viď?“

„Asi ne.“

„Vykašli se na tu práci už, jsi jak laboratorní krysa. Stojí ti to za to? To je ti už úplně všechno jedno, Merline?“

„A co kdybych ti slíbil, že jde už o poslední test. Že bych se od tohohle kaskadérství odstřihnul. Třeba už nebudu lítat. Zkušebního pilota nemusím dělat věčně. Co bys na to řekla?“

„Ah...“

„Přestaneš kouřit, jo? Platí?“ spojil jsem sarkastický tón s milým úsměvem. Nebo spíš výsměchem, jako obvykle. Je to moje povaha. Jsem tvrdý na sebe i na druhé. Ubližuju sobě i druhým, tím se dostávám do klidu.

„Platí, odteď nekouřím,“ típla Majda svojí asi dvacátou levnou cigaretu. 
Třeba se přestanu dusit z toho bordelu a chvíli si nezapálí. Vypadala odhodlaně. Byla odhodlaná. Prostě nekouří, odteď. Tohle jsem nečekal, no co, život přináší různé situace. 

„Fajn, letím naposled, ale nikdy v životě si nezapálíš, děvko,“ opřel jsem si čajovou lžičku o rty. 

Majdě se trochu zamotala hlava, asi z přemíry nikotinu a dehtu. „Samozřejmě, že už nikdy,“ přikývla chladně.
 



***

Zelená barva je barvou přirozenosti, rovnováhy, klidu a naděje. Je uklidňující. Díky ní rozdáváme lásku a motivaci. Je in. Proto jí nenosím.

Dneska jsem šel spát k Majdě. Klasicky ona v romantickém a já v té mé věčné neoriginální černé. Miluju minimalismus, i v hudbě. Prý, jestli půjdu spát k ní. Věděl jsem, jak to zase asi dopadne. Měla depky do tří do rána a nenechala mě spát. Aspoň, že nekouřila.

„Chci se s tebou vyspat,“ zaťukala prsty do nočního stolku.

„Fakt mě to už nebaví, hele.“

„Jak jako nebaví? Jsi impotentní?“

„Prostě se mi nic nechce, nech mě spát.“

„Když usneš, možná tě zabiju,“ řekla Majda.

Není to ten typ, že by někoho zabila. Spíš se nic nestane. Jdu spát.

„Dobrou.“

„Hezké sny,“ zavrčela Majda.


 
Tíha. Tíha na mém břiše. Doteky na mých rukou. Otevírám oči, Majda na mě sedí, ještě teda neusnula, a to je půl páté, a drží v ruce pouta.

„Tak takhle se ti to líbí? Svážu ti ruce!“

„Já nic nechci, nech mě spát.“ 

Slezla ze mě a zahrabala se do peřin. Usnul jsem. Majda až do rána koukala do stropu a přemýšlela nad vším možným. Říká tomu „overthinking“.



 
***
 
Relaxuju. Pokouším se relaxovat. Za líbivou fasádou tohohle světa se často skrývá nemilosrdný boj o život. Ležím v poloze mrtvoly, paže volně podél těla. Uvolňuju obličej. Proč jsou lidé, když umřou, trochu hezčí? Protože uvolní svaly ve svém obličeji. Poloha mrtvoly. Krásní můžeme být i zaživa, a naše krása se umocní tepem života. Někdy se takhle dívám do zrcadla. Jako bych napůl byl a napůl nebyl. Nebo na sedm osmin nebyl. Fascinuje mě, jak do sebe člověk nedostane přebytečné kalorie, když se mu na zubu rozpadá kořenová nástavba a může kousat jen na půl pusy. Dneska se cítím dobře, vypadám dobře. Každá příležitost je hrozba a každá hrozba je příležitost. Rok Opice. Nestabilita, borcení starého tak lehce, příležitost pro individuality, chaos!. Hrozba i příležitost. Nebo astrologie nefunguje? Den vypadá tropicky. Teploty skáčou během krátkých intervalů o deset stupňů. Člověk si ale zvykne snad na všechno.
 



***

Dřív jsem si sundaval černé brýle, když jsem lidi zdravil. Dnes už to moc nedělám. Nechci, cítím, že není proč. Dneska zas velký den. – poletím – a snad to vyjde. Už skoro na kosmodromu. 

... Deset, devět, osm...

(chtějí tě zabít)

... sedm, šest, pět...
 
(shoříš jako papírovej čert)
 
... tři, dva, jedna...
 
(Letíme – –)



Probudil jsem se. Tyhle divné sny nemívám. Nemívám. Skoro nikdy nemám sny, nebo si je nepamatuju. Je to ze stresu – a stejně pozítří letím naposledy. Ne kvůli Majdě. Ale kvůli svýmu pocitu. Ona je mi celkem jedno. I když cítím sympatie. Psychický. Naposledy. A co potom? Pracovní úřad, práce v administrativě, reklamě? Učit mladé adepty, jak se nezabít?

Občas se dějí tyhle věci – než si zaleju jasmínový čaj, jsou na stole rozsypané čajové lístky.

Realita skýtá tisíce inspirací a možností. Za zatáčku času vidíme jen někdy a za výjimečných okolností. Občas jsou na stole čajové lístky dřív, než je vytáhnu ze skříně, občas vidím věci, který budou. A ty, který nebudou. Občas. Krátké vize.
 



***
 
V ordinaci, v zubařském křesle:

„A jak dlouho vydrží ta kořenová nástavba, než se rozpadne?“ zeptal jsem se na půl huby nové zubařky. 

„Všechno se jednou rozpadne,“ opáčila černovláska v bílém plášti.

Snad po tý smrti něco je. Snad věci mají nějaký smysl. Ale ne moc. Kdyby měly moc velký smysl a vše byla jen skládanka puzzle s jediným řešením, byla by to ta druhá z nejhorších variant. Proč jsme na sebe všichni někdy tak zbytečně zlí, když ta určitá pomíjivost. Nebo spíš iluze pomíjivosti (?)



 
***
 
deset, devět, osm
(kdysi jsem chtěl natočit film)
 
sedm, šest, pět
(o něčem odjinud a zároveň odtud) 

(o něčem krásném)
 
čtyři, tři
 
zabijou tě, Merline, zabijou
shoříš jako 
papírovej čert
  
„Uleť!!! Sestřelí tě – Prosímtě!!!!!!“ slyším v hlasovém vstupu Majdin hlas.

Občas si povídáme s Majdou beze slov. Bez zvuku. Jen v hlavě.

Vteřina, a kolik je to času, štípnul jsem se do předloktí, bolí to, ne, tohle už není sen, dívám se na své dlaně, jsou celé a neroztékají se – nejsem v lucidním stavu, zkouším modelovat realitu a místo oblohy a kosmodromu okolo sebe udělat jarní louku plnou klidu s krásnou kněžkou Tmy přicházející ke mně – nejde to – – Tohle je realita, jediná a jediná! Majda ví, má mě ráda, má kontakty, i když je magor, nikdy nemluví o věcech jen tak. Spojují se mi věci, jako když počítači dojíždí výpočetní program a nemilosrdně dochází k jedinému výsledku, který nechce vidět –



(Letíme – –)



Hlas Majdy ve sluchátkách utichl, už neřeším, co bude s ní (ona je mi jedno), kdo za co může, co jak bude. Přežít.

Vybavuju si, jak jsem dneska zapomněl vstupní čip do kosmodromu. Vrátná mi půjčila svůj, ale nechtělo se jí do schodů, a tak že si mám otevřít dveře sám a hned jí to přinést. Napadlo mě, že mezi dveře dám tašku, jinak by se zabouchly. Taška byla lehká, nedrželo to, pokoušel jsem se o ni naplno otevřené dveře opřít v různých polohách. Vrátná čekala na čip už pár minut, a tak se vydala za mnou. Těsně než dorazila, mi došlo, že tašku můžu dát přímo mezi nedovřené dveře, a hotovo.

„Jo, pane, vy jste chytrej, přesně tak jsem to myslela,“ pousmála se. Ironie, nebo normální komentář, nebo spíš sarkasmus. Předávám čip, jdu dál, den zas jak malovanej. Nepočítám ranní hádku v zelenině u jahod s další dámou. Miluju tohle město. Možná je fakt lepší uletět. Uletět.

Stejně umřu.

Ať při standardní trajektorii, tak při ústupu. Tohle letadlo umí určitou věc. Věci. Není to letadlo, je to batoh na zádech.

Stránka novin. Článek, černobílý rozhovor s magičkou. Velké titulky: MILUJU MAGII, KTERÁ JE TA NEJJEDNODUŠŠÍ. Musím číst dál, musím číst víc? Rozhovor na celou stránku s tou, kterou tak dobře znám. Je tam vyobrazena zcela ve stylu, jako temná dáma někde mezi štětkou a zombií. Napůl v komatu, napůl ve snu. Na hranicích vědy a rozumu, za nimi. (Merline...)

Mírně rozšířené vědomí, horizont.

Uteču, není co ztratit. Jdu, protože nemá smysl stát. A není důvod být ve světě, kde bych přežil jen chvíli.

Zazněla mi v hlavě slova instruktora a viděl jsem stín matematických vzorečků, které tenkrát kreslil křídou na tabuli: „Tlačítko se dvěma hady je na teleportaci v prostoru; červené tlačítko je na kompenzaci posunu v čase. Buď se teleportujete, nebo srovnáváte čas. Nikdy je nesmíte zmáčknout najednou. Nikdo přesně neví, co se stane, ale zcela jistě tato kombinace vytvoří nestabilitu, která vás může stát život – nebo přinejlepším odhodit někam do jiných realit, a to je, jak víte, prakticky to samé.“ 

Zmáčkl jsem obě tlačítka a podržel je. Nestabilita mě roztrhá, nebo dostane jinam.

 
---------------------------------------------------------------------------------------------------
  Čas 18.47.56 / . Subjekt ztracen z radaru /. Zaznamenán průchod mimo časoprostor/. 
  Signál ztracen, mimo dosah. 
---------------------------------------------------------------------------------------------------

 
Atomy Merlinova těla se pomalu rozkládají. Letadlo-batoh drží na zádech jen sotva, jako přiškvařené. Mráz. Spalující. Ohňostroj barev, pěti, osmi, dvanácti. Tělo se stává popelem, popel duší, duše novým rozměrem. Přechod přes řeku.

Naneviděnou, naneviděnou, naneviděnou, starý světe!



 
***
 
Pomalované zdi, tunel dolů, Pád, zeď. Konec. Dno. Tělo pilota ve studni bez vody. Na dně. Nedívá se zpět...
 
Majda ztratila telepatické spojení. Otevírá oči, na své posteli, její černý kocour na okně. Už Merlina neuvidí. Už nikdy. Je konec. Měla ráda jen jeho. Těch pár věcí, co spolu prožili. Vlastně už umřela taky. Uvnitř. Co teď bude dělat? S Merlinem se sice moc nevídali, teď a předtím před půl rokem a předtím před půl rokem, ale nebyla sama. Ani když byla. Jít dál jen proto, že není důvod stát na místě. Není důvodů, není chuť, není nic. Realita skýtá tisíce...
 



***

Tma. Merlin, samojediný. V jiném prostoru, jinde. Tady už mě nedostanou. Tady jsem v bezpečí.

Vcházení do bytí. Tvořím novou Zemi. Oceán, skoro nekonečný. Uprostřed zem. Obloha. Přístavy s putykami, zahrady s čajovnami, pole, lesy, pláně. A hory. Ty miluju. Hodně hor. Hory dávají sílu. Odmalička jsem si užil lesy, pláně, řeky. Ale hory jen výjimečně. A horské potoky. Divoká syrová příroda, tak nevlídná. Je mi zrcadlem. Nová Země bude plná hor, na jejich úpatích obskurní místa pro poustevníky i pocestné. Metafory prostoru, metafory času. Chci to tady milovat. Je to jako když malujete obraz. Na černé plátno nicoty. Vzniknou pak hrany a hroty s vysekanou perspektivou. A – ano, ještě lidé. Androidi – roboti. Rolníci, duchovní, bojovníci, vládci, umělci. Abych tady nebyl sám. Děti, staří, dospělí, ženy a muži. Techniky jenom málo, ale nechal bych tu parní lokomotivy, ty jsou krásné. Spoustu kolejí a oblaka dýmu. Spoustu konkubín, které mě milují. Splnit si všechny sny v tomhle novém životě. Vládce nad vládci, pán času, prostoru, formy. Lepší než virtuální realita, protože tohle je skutečnost. Aktualizovaná skutečnost. Nekonečno rolí, které můžu hrát v nekonečnu převleků.

Loď. Tvořím loď. Pirátská loď. Jsem kapitánem. Posádka třiceti. Jsem vůdce pirátů a na ostrově u Kontinentu mám svůj Hrad. Můj Hrad. Ranní káva. Poctivá robusta bez cukru a bez mlíka. Sedím ve svém hradě s hrnkem kávy a přemýšlím, co dál. Základ je vytvořen, teď už stačí jen vylaďovat. Mám na to nekonečno času. Nekonečno prostoru je již ohraničeno, lépe řečeno nekonečno prostoru jsem již ohraničil. Vykolíkoval si hranice. Ono je víc typů nekonečen, víte... A tak rád pálím mosty. Brát život jako gamesu. Vždyť jsem to tak dělal doteď. Jen pokračovat.. Na levelu Architekta.

Provždy padající, prokletý, napříč realitama.

Rostu napříč Novou Zemí, nasycuju jí, nasycuju sebe. Vzájemné požírání. Můj svět, můj hrad, moje moře, můj oceán, mí roboti, mí piráti. Kdekoli se objevím – i na víc místech najednou – zastavuju a posouvám čas, hraju si s historií, prognózou, já jsem osud všeho, já jsem světlo i tma, soumrak i svítání. Minulost – přítomnost – budoucnost se slévají do jednoho rozměru. Napříč vesmírem. Víc světů tvořit nebudu, bylo by to už dostatečně šílené. Šílené.

Život je umělecké dílo a Nová Země je umělecké dílo. Jsem krásou. Řád; ne příroda, ale zahrada. Jak chci já. Zavírám oči, zavírám oči, jen, co chci jen, co chci. Doprava, doleva, do stran.

Já jsem kruh. Dokonalý.

Anděl s knihou zakrývající si oči! Hned teď. Soumrak a svítání.
Jsem bílý, vždycky jsem o tah dopředu.

Merlin vrůstá do svého světa a svět do něj a hvězdné brány jsou jen pohádka.

Majda leží ve svém doupěti na boku a snaží se navázat telepatický kontakt. V uvolnění se propadá – sedí u jezera ve tmě, s Merlinem, oba. Neplač, utřu ti slzy. Psychóza si mě pomalu hledá, Merline. Propadám se tam do těch míst – sem – čím dál častěji. Něco uvnitř se láme jako střepy, svět skořápek rozkládající, had u stromu života vysávající jeho mízu a požírající jeho kořeny. Mohu bez Hada žít? Hned mě zabije Světlo. Není již na všechno pozdě? Není snad smyslem Světlo i Tma? Barvy zmizely, sotva rozeznávám, posedlá, co z mého já je ještě já?! Zachraň mě, Merline. Platím vysokou cenu za to, že vidím víc než ostatní. Láska k tobě mě zachrání? Vrať se mi z těch stínů, ještě tě kus zbyl.. Nemůžu spát už deset nocí, táhne na jedenáctou. Jak jsem kdysi milovala noci! Tak teď jen píšu zas ty svoje románky. V braku je ale někdy tolik pravdy – prokletá empatie! Ach vy umělci, jak vlastně necítíte život! Jako by mi pomalu praskal vaz a rozštěpovaly se kosti a rozkládaly tkáně. Vrať se mi, lásko. Za tebou i tam. Za tebou i tam. Za tebou i tam.




***
 
Merlin sedí na trůnu ve svém hradě. „Kdo to je, nikoho jsem nezval!“ Žena, upravená, usměvavá.

„Jsem tady...“ zašeptala Majda.

Merlinova zkřivená tvář vyslovila pár neznatelných slabik, a žena upadla na zem a rozbila si obličej. Bez pohybu, šedá místnost z kamene, pár pochodní, uprostřed Hradu.

Pochodně zhasly. A teď z nich jde něco jiného. Nesvítí, jakoby se z nich něco rozlévalo. Prostor okolo pochodní přestává být vidět a vymazává se.

„Když budeš plakat, utřu ti slzy,“ zní v hlavě Majdě.

Jaktože nezmizela, uvažuje Merlin. Každý zmizí, když chci!

„Kdo jsi,“ zeptal se ležící postavy.

„Já jsem já,“ nadechla se.
 
„Já,“ opakovala vyrovnaným hlasem. 

„Snad jsem já ještě já.“

„Já.“

Za tebou i do pekla, mihlo se jí hlavou. (Umřu tady.)

„Zajímáš mě. Jaktože jsi nezmizela, když jsem tě vymazal?“

„Mě nemůžeš vymazat.“

„Nebyla jsi stvořena?“

„Nevím, Merline.“

„Odkud znáš moje jméno? Takhle mi už dlouho nikdo neřekl...“

„Merline, pojď to všechno změnit, vrať se se mnou a vzpomeň si. Ty nejsi z tohoto světa,“ dlouze se zadívala někam za něj. Tenhle pohled je důležitej. Ano, nebo ne. 

Teď. Teď není nic než teď. Než se časoprostor uzavře. Než se ty světy nerozlučně rozpojí. Za tebou i sem. Za tebou i sem. Majda podržela svými dlaněmi Merlina na spáncích. „Zavři oči a možná se probudíš...“

Generátor zpětného kódu. To snad půjde. Vrátíme se, ale nepoznají nás. Nezjistí průnik do prostoru. Všechno jde zařídit a všechno je možný. Někdy. Dnes ano. Merline, máme šanci, tady přece zůstat nemůžeme.

Merlin otevírá oči, Majda intuitivně programuje na svém laptopu napojeném na Merlinův batoh. Zpětný kód.




***

Před očima se mi objevuje lavička uprostřed panelového sídliště. Občas tam chodím, ale jen někdy – při jistých příležitostech. Jak miluji tahle místa a zvláštní lidi, jako je Majda. Miluji? Pár esemesek po ránu a večer, citovej život. Někdy míň je víc. Asi. Malý světlo v obrovský tmě.

Horizont, nádraží, hory a za nimi oceán. Nádraží mizí po kouskách, stěny budovy sublimují do fialových par. Přijíždějící lokomotiva se zavlnila a zmizela. Roboti čekající na vlak se rozpadají na mastný popel, jeden po druhém zleva doprava. Roztrhané billboardy s reklamami, popelnice na silnicích. 3D prostor degraduje na 2D. Merlin s Majdou jsou nakreslení, jako v komiksu na papíře, který se přerastrovává do stále nižšího rozlišení. Hory se odmazávají v řadě jedna po druhé. Obloha bliká pomaleji, mění barevnost jako při destruktivních grafických úpravách nepovedeného obrázku, mizí z ní hvězdy, které stejně nebyly nikdy víc než plastovými cirkusovými ozdobami. Slunce se otáčí a z druhé strany je Měsícem. Padá někam do tmy. Horizont pulzuje a rozmazává se, rozlévající černou tuš. Už není „blízko“ ani „daleko“, Merlinův svět, jako když teče voda do kanálu, jako probouzení ze sna. Tepat začalo všechno v různých rytmech, ty se teď slaďují do toho jediného. Velký ručičkový orloj s odpočtem. Proti hodinám stojí dvě postavy – jediné body multidiagramu, které se nehroutí do sebe. Velké hodiny rotují okolo sebe samých podle nějaké nepravidelné osy a stávají se těžko čitelnými. Zmizel i orloj. Rytmus všech věcí se sjednotil a disonuje na různých frekvencích.

Skrz ústí vyschlé studny procházejí dvě postavy.
Domů.



Poznámky k tomuto příspěvku
čtenář Carolyn Branch - 10.6. > Nevím, kde se vzala ta motivace, ale četl jsem celý tvůj příběh. connections game

<reagovat 
Čtenář - 9.9. > In the musical rhythm game Friday Night Funkin', players engage in freestyle music Friday Night Funkin battles. It's never easy to deal with your girlfriend's father.
<reagovat 
čtenář Sophia - 23.10. > Flappy Bird is a prime example of the success of simple yet addictive games that attract players worldwide.
<reagovat 
čtenář sprunki - 28.11. > sprunkiSprunki is a mod, you would need to download or play it via fan-hosted platforms like the linked website. While unofficial, mods like this show the enduring appeal of Incredibox and its influence on creative communities.


<reagovat 
čtenář sprunkimods - 2.12. > sprunki mods Sprunkimods are a set of fan-made modifications for Incredibox, a popular music-mixing game. These mods introduce unique sound libraries, characters, and visual themes that differ from the original gameplay.


<reagovat 
čtenář Sprunki - 10.12. > I appreciate the author’s insights! I played the Sprunki game today, and it was awesome. Highly recommend it! No matter your skill level, https://sprunki.io/ is fun for all.
<reagovat 
čtenář Sprunki Phase - 17.12. > I really enjoyed the insights in this article! I recently checked out Sprunki Phase at https://sprunkiphase.com/, and it was a lot of fun. It’s a fantastic platform for anyone interested in making music, no matter their skill level!
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je deset + tři ? 

  
  Napsat autorovi (Stálý)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter