Kolikrát si Petr říkal, že skončí, ale touha vždy zvítězila nad jeho dobrou myšlenkou. Snažil se, ale nikdy se nedostal přes dvanáctý den. Vězme, že dvanáctka se pro něj stala osudnou. Nenáviděl toto číslo.

     Dnes byl už po čtvrté na stejném místě. Den dvanáctý. Leží na pohovce. Pokaždé, když pohléne na své ruce, spatří velmi zřetelný třepot, který je ovládá již od časného rána. „Dám si jenom jednu. Opravdu,“ přemlouval svou mysl. Na stole před ním ležela krabička cigaret. „Nevydržím to,“ říkal si tiše pro sebe ládujíc do sebe čtrnáctou nikotinovou žvýkačku.

     Zazvonil zvonek. Byl opravdu šťastný, že k němu někdo přichází. Sice neměl ani představu, kdo by jej mohl navštívit v pravé poledne, ale doufal, že hovorem zažene myšlenky na nikotin. Otevřel dveře a uzřel. Cigareta. Velká, krásná, neuvěřitelně vonící. Byla téměř ještě celá. Nemohl se na ní vynadívat. Zela z úst toho, kdo jej vyrušil.

     „Pane, pane, jste v pořádku. Vnímáte mě?“ zaslechl po chvíli.

     Polkl sliny a rázně opověděl: „Jistě že vás vnímám. Co se děje?“

     „Promiňte pane, vypadal jste dost mimo. Máte nějaký problém?“

     „Ale vlastně i jo. Potřeboval bych si dát. Nějak se nakopnout. Docela vám závidím,“ odpověděl. Byl už na krajíčku svých sil. Když mu i tento člověk kouří do obličeje a on sám si nemůže dát byť ani jedinou…

    „Potřebujete nakopnout. Rozumím vám, taky to znám. Mám tu jeden super model. Jenom za 300 stovky,“ odpověděl mladík a vytáhl bílou pilulku usmívajíc se při tom.

     Petr na něj nechápavě koukal, ale po chvilce zareagoval.

     „Ne, díky. Takhle jsem to nemyslel. Co pro mě máte jiného,“ jeho otázka vyplynula ze shledání, že mladík v druhé ruce třímá balíček.

     „Jasně. Balíček pro pána. Nejdřív mi to tady prosím podepište.“

     Petr vzal klepající se rukou propisku a krkolomně vykreslil svůj podpis. Na oplátku dostal menší balíček.

     „A opravdu si nedáte. Je to kvalitka,“ snažil se ještě mladík udat extázi.

     „Nashle,“ zněla rázná odpověď z Petrových úst, kterou však již mladík mohl slyšet jen krz zavírající se dveře.

     „Ta dnešní mládež,“ posteskl si pro sebe. Před dvaceti lety bych si možná dal, ale copak je mi devatenáct. Zamyslel se. Přišlo mu divné, jak s mladíkem jednal. Normálně by ho jen při zmínce o drogách zpráskal jak psa, ale nedostatek nikotinu mu asi otupoval mysl. Nehodlal se dále zabývat tím, co bylo a začal rozbalovat balíček. Křečovitě strhal papír a vykoukla na něj bílá krabička. Otevřel ji a uzřel obsah. Stáhlo se mu srdce. Dech se zastavil. Byla v ní krabička cigaret, těch nejlepších, které se daly sehnat jen v zahraničí a jež tak zbožňoval. Dále luxusní zapalovač a psaní. Otevřel ho a četl:

     Bůh si přeje, aby sis dal. Netrap svojí mysl a ukonejši svědomí.

     Pod čarou stálo:

     Stejnak to nevydržíš. Žiješ jenom jednou! Martin, Tomáš, Honza.

     „Bastardi!“ vykřikl emotivně zahazujíc přitom balíček s celým jeho obsahem do rohu. Nechtěl se k cigaretám ani přiblížit. Sedl si k počítači. Hodlal přijít na jiné myšlenky. Připojil se na internet a zabrousil na email. Měl pouze jednu novou zprávu. Od Martina. Od stejného Martina, který mu poslal balíček. Zpozorněl. Tušil léčku. Poté, co se však koukl na předmět zprávy, musel se sám sobě smát. Stálo v něm: „Pracovní výměra za měsíc březen.“ Práce. Konečně něco, nad čím mohu zapomenout. Otevřel zprávu a odešel si udělat kafe. Dnes již osmé. Vracejíc se k monitoru dostával příjemnou náladu. Usadil se a pohnul myší, jelikož monitor mezitím usnul. Dívajíc se na obrázek, jež se mu zjevil, zvrhl si šálek do klína. Viděl tři hlavy vedle sebe s cigaretami v ústech. Pod fotkou stálo: „Svého spolupracovníka zdraví Martin, Tomáš a Honza.

     Syčíc bolestí od popálenin způsobených rozlitou kávou vzal klávesnici a začal s ní mlátit do monitoru. Slova, která se mu linula z úst, jsou nepublikovatelná.

     Zazvonil telefon. Odhodil zbytky klávesnice, došel ke sluchátku a nevrle jej zvednul: „Prosim?!“

     Chvíli pomlka.

     „Ahoj můj šmudlíčku. Jak se máme. Tvoje šmudlinka se ti konečně vrátila z Německa,“ znělo frivolně z druhého konce.

     Tereza, blesklo Petrovi hlavou. Jeho milenka. Zhluboka si oddychl. Konečně někdo, o koho se může opřít. Ne jako jeho podlí spolupracovníci. Že jim o skončení s cigaretami vůbec říkal, zalitoval.

      „Jsi sám?“ zeptala se ho Tereza lascivním hlasem.

      „Jsem a potřebuju nějak povzbudit broučku.“

      Tereza už od počátku nehodlala vést obyčejný rozhovor a hned spustila: „Před chvilkou jsem přijela. Byla jsem celá zpocená, a tak jsem si hned vlezla do sprchy. Krásně mě zchladila.  Když jsem vlezla ven, už si mi nechtělo znovu oblékat. Teď tu ležím nahá na našem kanapi. Na tom, jak jsme se posledně tak krásně milovali, než jsem odjela.“

     Petr začal nahmatávat zip u poklopce. Tereza pokračovala: „Ležím tu tak sama. Nemá mě kdo pohladit. Jezdím si rukou po bříšku, po zadečku. Sjíždím na stehna. Ale není to má ruka, která mě tak krásně vzrušuje. Něco v ní držím.

     Petr už měl poklopec skoro celý rozepnutý a hodlal se pořádně odreagovat. Tereza mezi tím opakovala větu: „V ruce něco držím... Tvoje milá věc. S kterou mě tak miloučce škádlíš. Je tak jemná a pružná. Cigareta.“

     V Petrovi hrklo. Jeho třesoucí ruka na poklopci udělala po vyslovení slova „cigareta“ opačný pohyb, než čekal. Následoval obrovský výkřik, který však z počátečního hrubého hrdelního hlasu, přecházel do krásného zpěvného vokálu pravé italské pěvkyně…

     Když Petrova manželka k večeru odemkla dveře od bytu, vyvalil se na ní cigaretový dým. Vešla do pokoje a přes dým jen těžko rozpoznala svého sedícího manžela, který byl blaženě rozvalen v křesle. V jedné ruce cigareta a v druhé taky cigareta. Obě zapálené. Petr jako první reagoval: „Drahá, buď tak laskavá a skoč mi pro karton. Už jsem si jich dal třicet, ale pořád se necítím v klidu…“