Zazněl výstřel a krátký výkřik. Lukáš ještě mléčným závojem zahlédl neznámého vojáka a pak se propadl do tmy. Měl zvláštní sen. Zdálo se mu, že stoupá dlouhým, lehce točitým černým tunelem. Chybělo zde jakékoli osvětlení, a přece měl pocit, že i v temnotě tunelu vidí stejně dobře, jako ve sluneční záři. Náhle měl pocit, jakoby se ocitl přímo před zářícím sluncem. Poprvé za celou svou cestu se ohlédl a jeho dokonalý zrak spatřil tenkou stříbrnou nitku, která podobně jako Adrianina nit, ukazovala cestu, kterou prošel. Teprve teď si všiml, že tato nit končí na jeho těle...těle! S úžasem zvedl levou ruku a prohlížel si jí. Měl na sobě sice svojí uniformu, ale vypadala tak podivně, jakoby zářila. Uvědomil si, že takovou zář nikdy neviděl, byla zářivější než cokoli na zemi a přece neoslepovala. Pojednou si všiml zářící postavy v dlouhém splývavém oblečení, jak k němu bosa přichází po štěrkové cestičce – ale i štěrk, který většina z nás zná jako úlomky tmavých kamínků zářil a onu zářící bytost zřejmě nezraňoval. Postava se stále přibližovala a Lukáš už dokázal rozpoznat její ženské rysy. Když se k němu přiblížila, vztáhla ruku a dotkla se stříbrné nitky, ta se pod jejími prsty přetrhla. Lukáš pocítil krátké škubnutí a najednou spatřil svoji matku, jak jej jako novorozeně poprvé pevně sevřela v náručí. Pak uviděl i svoje tělo, ležící ve směsi bahna a krve. Tenká stříbrná nit spadla k jeho tělu. Zářící bytost se dotkla jeho ruky a s něžným úsměvem tiše řekla: “Zemřel jsi.”