Podzim měl barvu přezrálé hrušky. Sezóna u jezera skončila a pohled na vrcholky hor měl příchuť slastné trpkobolnosti. Chladný vítr prošacovával Jeffovo tříčtvrťák a snažil se vlést i pod čapku. Jeff sypal svým miláčkům zrní z misky a kochal se pohledem na klidné jezero. Miloval tuhle část každodennosti,tolik nasáklou nekonečným klidem. Zrakem pohladil hladinu jezera a vrcholky hor, jako když jazyk přejíždí po ostřím zubů a v těle ho zamrazilo. Bylo to jiné mrazení než znal. Upustil misku se zrním. Pomalu se otočil a zkontroloval dálku, která jej dělila od domku. "Ne, ještě to nesmím vzdát..." řekl si polohlasně. Úmyslně nezavřel dvířka voliery a nejistým krokem se šoural k domku. Čas přestal tikat. Snad i vítr přestal foukat, jen aby umocnil dramatičnost té chvíle. Jeff si rozpačitě nevěděl rady s pocity, které mu rejdily pod kůží. "Ne, ještě to nesmím vzdát..." Pomalu otevřel dveře od pokoje a sundal si čapku.Vyklouzla mu z ruky a jako kámen, který padá ze srdce, se zřítila na zem. "Ne, ještě to nesmím vzdát..." Rozechvěle, připomínajíce slepce, osahával zeď a almaru, aby se mohl shýbnout pro čapku, která se zdála tak nekonečně hluboko. Dokázal to, nahmatal jí a pozvolna a opatrně se narovnával, jakoby měl strach , že se zlomí v pase. Čapku pověsil tam, kam patří, tam, kam jí věšel každý den, tam ,kde měla své letité místo. Odšoural se k telefonu a přenesl jej na stolek k ušanu. Roztřeseně a velmi zdlouhavě si usedl."Ne, ještě to nesmím vzdát..."povzbuzoval se. Rozhodl se dát si nohu přes nohu a té myšlence se usmál. Nikam nechvátal, přesto cítil, že by si měl pospíšit. Zvedl sluchátko a vyťukal telefonní číslo.
"...dobrý den... dovolali jste se do Falk Industry, co pro vás mohu udělat?..."
"...dobrý den..., prosím..., mohl bych mluvit se Zackem?.."
"...je mi líto, pane, ale pan Falk má zrovna jednání,... mohu něco vyřídit, zdělte mi,prosím, vaše jméno a telefonní číslo, předám jej panu Falkovi osobně.."
"...jmenuji se Falk, Jeff Falk..a číslo je....."
"...ježiši kriste, ježiši kriste, pane Falku, prosím vás omluvte mě, nepoznala jsem vás po hlase, již dlouho jsem vás neslyšela, okamžitě vás spojím..."
"...Haloooo?, tati...., tati..., ani nevíš jak jsem šťastný ,že voláš, ...jsi v pořádku?...stalo se něco?.."
"...ano, Zacku, jsem v pořádku, taky tě rád slyším..."
"...Tati,... znamená to snad, že jsi konečně přistoupil na můj návrh?...víš, strašně mě to trálilo, že jsme se pohádali...ale chtěl jsem a stále chci pro tebe jen a jen to nejlepší, nechtěl jsem tě v tom baráku nechat samotného..uvidíš, že u nás budeš jak v bavlnce..."
"...Zacku, já už se na tebe nezlobím... ale pochop, že jsem to tu nemohl opustit..."
"...Tati...tati... máš nějaký unavený hlas, jsi opravdu v pořádku?..."
".. Zacku, jsem v pořádku...opravdu..."
"...Tati, já jsem tak šťasný...okamžitě volám Eli...a posílám pro tebe auto...tati, prosím tě všechno to tam nech...vem si sebou jen to, co máš opravdu rád...o ostatní se postaráme..."
"..dobře, Zacku, udělám to, jak říkáš..."
"Tati... ani nevíš, jak jsem šťastný... odpoledne pro tebe přijede auto s Eli ... já teď musím letět...strašně se těším na setkání...večeřet už budeme spolu..."
"...dobře, Zacku, budu čekat...měj se zatím krásně..."
"... Tati, ty taky...těším se.."
Zavěsil telefon. Překontroloval ležérnost přehození nohy přes nohu. Pomalinku si zapnul knoflíček u krku a ruce složil do klína. Usmál se a navždy si odnesl sebou úplně všechno co měl rád.