uplynulá podlaha pod nohama nejistot

bludné kořeny v záhlaví dopisů

co se píšou lehce, o to hůř posílají

Van Gogh s nožem v ruce usíná

slunečnice Tvých rozjezdů do Neznáma

naklánějí své hlavy dle přání diktátora

procitnout v lánu slunečnic na plátno vtěsnaných

procitnout v náručí vánků, co stojan nepřevrátí

procitnout pod blankytně modrým nebem

a už nikdy se nepokoušet spát

kam namaluješ svá poselství

žluté květy rozjímání

zažloutlá únava nejistot se mění v běloskvoucí plátno

s bezprostředním rámem tmy

Vincent usíná uprostřed lánů

kolébán zvonky nebeských beránků

jsou zlatorůžoví

mezi nimi černý terč

ještě nestřílej

ještě ne

je příliš brzy na ranní modlitbu