Zlehka hrábnu do

                     prostěradel

zmlknutí a cestiček samotářských

                      černonožníků....

protrhla jsem okna mezi rucemi

                       dřevěných bratrů

slunce nemá zábran...

Jen sfouknu rozpaky našich těl

a stejně zajmu i Tvé srdce

Tvůj rytmus svalu spojovanýho s duší

je můj

...na jak dlouho...

své pavučinové

                       hedvábí

rozhodím na Tebe

...voní nám po jasmín...

zmámený úsměvy

...čeho se bát....

Snad tento krátkozdásevěčnost moment

...nadechnem se...

Nechci se z kocoviny otřepat

...stále měj rád a hlaď...

nezboř jemná vlákna

jsme okna slunce

...jen jak odva...