Smutek
/Pavlu Švarcovi za námět a Šafránkovi za skoro dvě štěpná léta /
- Ty už jsi zase tady?! Proč za mnou pořád lezeš?
- No ano, jsem to já. Patřím přece k tobě – ty mě nevidíš ráda?!
- A proč bych měla vidět ráda Smutek? Navíc když tě vidím furt!
- Možná že děláš chybu…
- Chybu, jakou chybu…?
- No smutek nemáš vidět, smutek máš procítit…užít si…zažít…
- Dej pokoj, to už tě radši vidím, než prožívám…A taky – abych si tě pořádně užila, nesměl bys za mnou lozit furt. Jen semotamo, víš? Třeba…po láhvi tokaje vypité večer v horkém létě…
- Už zase básníš – moc romantiky, děvče. Kde vezmeš tokaj, když nemáš ani na tramvaj, a kdy ho vypiješ, když nepiješ? Já za tebou musím chodit, mám to v popisu práce…
- Nech toho…na tramvaj nemám…ale zase budu mít.
- Tři dny budeš mít.
- Ty nic nepotřebuješ, tobě se mluví, život je drahej, dluhy splácím…
- Nemáš je dělat.
- Už jsi zase otravný, dosáhneš toho, že přijde tvoje drahá sestřenice! Deprese!!!
- Ne, deprese ne, ta mě kouše, ne, deprese ne, prosim, prosim, už budu hodnej…
- A půjdeš pryč?
- Nemůžu jít pryč, musím být s tebou…
- Víš co je mi divný? Jak to stihneš, pořád být se mnou, když na světě je x miliard lidí, to nemáš práci jinde?
- Svět vynech. Za prvé: jsem český smutek. A za druhý: každý člověk má svého osobního Smutka. Ty, blonďatá sousedka, inženýr, každý má svého Smutka.
- No, sousedka asi moc ne, když se dala dohromady s mým inženýrem. A to stačilo, abych jen jednou nebyla doma…a hned ho zvala dál. Tak ta moc smutku nemá, ne?
- Neboj, neboj, všechno přijde…
- Určitě?
- To ti garantuju – a bude smutnější než předtím.
- A inženýr taky?
- Za toho se zvlášť přimluvím…Ale že sis mě tenkrát procítila, když jsi je viděla spolu…?!!!To jsem měl šťastný den.
- Tyješ z cizího neštěstí.
- To je z podstaty věci, ne? Tenkrát sis mě prožila…
- Hm, to jo, ale teď už tě spíš jen vidím. Řekni mi: proč se mi zdá, že vypadáš jako…
- …barák? Jako bílý statek v polích?
- Jo.
- Triviální otázka: že se vůbec ptáš! Máš kde bydlet – nemáš. A kdes bydlet vždycky chtěla – v takovým domě. Proto tak vypadám.
- A proč máš tak tmavý oči?
- Myslel jsem, že jsi chytřejší: inženýr má přece takový!!! To jsou finty, viď, a to vymýšlím sám.
- Úžasnej jsi. A nechceš mě už pro dnešek nechat být?
- Co když mě dneska budeš potřebovat?
- Že po tobě něco hodím! Co se zase stane?!
- To říkáš jen tak, víš přece, že mnou všechno jen proletí – tuhle sis darmo rozbila vázu…
- Tak co se stane? Co?
- Nestane se nic, neboj.
- Čestný?
- Jo: čestný pionýrský – na mou duši, na psí kuši, na kočičí svědomí!!!
- Rudnou ti uši.
- No víš, když já bych chtěl být s tebou co nejvíc…Jsem s tebou tak málo…Chci být víc…Miluju tě-
- ale ne, ne, nevykládej si to špatně: žádný sex, tfuj, tfuj, tfuj. Každý Smutek miluje svýho soukromýho člověka…
- Můj ty Smutku! Víš, že to nemá naději, viď? Víš, že já tě milovat nebudu? Víš, že já můžu milovat kohokoliv - Pavla, Vénu, Jardu…ale Smutek nebudu milovat nikdy?
- Já vím, ale já tebe budu milovat až do smrti smrťoucí.
- A co budeš dělat pak? Když ti umřu?
- To budu chodit za tvými dětmi přece ….Ha-ha-ha …já jsem věděl, že dneska budeš má! Jen má!
- Žádná Deprese…Smutek vyhrál…
| 
