Bylo mi sedmnáct, když mně chytili a zamkli do chladně a sterilně vzhlížejícího pokoje. Podlaha byla tak naleštěná, že jsem se ani nemusela dívat na strop, abych viděla obdélník zářivkového tělesa…viděla jsem jeho odraz na zemi. Okno bylo otevřené, ale přeskočit do korun stromů jsem nemohla, byly tam mříže z masivní tyčoviny, natřené bílou barvou. Tam, kde bývá na dveřích klika, nebylo nic.

Bolel mě žaludek, cítila jsem se slabá a ostré světlo mě řezalo do očí. Čekala jsem, že každou chvíli přijdou ty bíle oděné zrůdičky a s výrazem blahosklonnosti se mě začnou vyptávat, jak se dnes cítím, proč se odmítám najíst a jestli bych se nechtěla projít v zahradě.

Nechápala jsem, z jakého důvodu mi takzvaně zachránili život. Nechápala jsem, co je nutilo mi vypumpovat žaludek a strčit mé tělo do tohoto pokoje. Oni přece museli vědět, že jejich snahy udržet mě při životě jsou marné…….já na tenhle svět nepatřila, chtěla jsem jít za NIMI a jak jinak, když ne smrtí?

Na chodbě přede dveřmi do onoho chladně vyhlížejícího pokoje stáli dva lékaři v oslnivě bílých pláštích, s plastikovými jmenovkami na klopách a společně nahlíželi do spisu o pacientce.

„Kolego, tohle je zvláštní případ, odborný posudek máte tady v papírech, ale chci Vám k vašemu prvnímu úkolu u nás dát i lidský náhled, ne jen latinské výrazy. Tahle dívka se zhruba před půl rokem,  kdo ví proč rozhodla, že nechce žít a vymýšlí stále rafinovanější způsoby, jak z tohoto světa odejít. Zatím se její matce dařilo jí uhlídat před ní samotnou, ale u nás už je podruhé a tentokrát asi na dlouho. S autoritativním přístupem u ní zcela nepochybně nepochodíte. Když jsem s ní měl sezení já, skoro vůbec nereagovala na otázky a když, tak mimo okruh daného tématu. Když se na Vás dívá, má oči stařenky a měl jsem pocit, jako by mi tím pohledem slídila až v mozku. Vůbec nespolupracuje.Přeji Vám hodně úspěchů a trpělivosti.“

Dodal ještě starý pan profesor, když jeho mladý kolega bral za kliku u dveří.

Viděla jsem, jak se dveře nehlučně otevřely a vešel jeden z těch bílých tyranů.

„Ahoj, já jsem doktor Smrčka, můžeme si popovídat?“

Dívala jsem se na něho, pak se podívám do protilehlého kouta….chci vědět, jestli tam ještě jsou ONI. Nebyli tam. Ještě před chviličkou se jakoby se vznášeli a natahovali ke mně ruce….už už jsem k NIM chtěla jít a zeptat se, co jsou zač. Ale v tom přišel tenhle poskok a vyplašil JE.

„Vyplašil jste je, děte pryč, možná ještě přijdou!“

„Koho jsem vyplašil? Hrdličky? No ano je ji tu v zahradě spousta, nechceš se tam jít podívat?“

„Další tupec“  myslela jsem si, ale řekla jsem mu:

„Blbí holubi mě nezajímaj, jste jenom další z řady těch, co JE nikdy neuvidí, děte pryč nebo už nepřijdou!“!

Doktor Smrčka pozoroval dívku sedící se zkříženýma nohama na bílé posteli, jak si rukama objímá trup. Lehce se pohupovala dopředu a vzad….dopředu…vzad…..dopředu….vzad.

„Sandro, víš proč jsi teď tady? Když budeš chtít, můžu Ti pomoct, ale potřebuju, abys se mnou mluvila, jinak se nikam nedostaneme a Ty bys tu mohla být ještě hodně dlouho. Byla by to škoda, nemyslíš?“

„Děte pryč doktore, ničemu nerozumíte, je to ztráta času!“

Zavřela jsem oči a doufala, že doktor zmizí stejně nehlučně, jako přišel. Bohužel, tolik štěstí jsem neměla, doktor mi stále kladl nejrůznější otázky, ale nechtělo se mi cokoli vysvětlovat, stejně by si kdeco  v hlavě zpracoval tak, aby mi později mohl všechno RACIONÁLNĚ vysvětlit.

Nakonec to vzdal a odešel.

Ale ONI už se ten den neukázali.

Je noc….

Odporné rozplizlé obličeje se mi šklebí do tváře, přibližují se a vzdalují, jeden se mi rozpustil v hrudi…zachvacuje mě mráz a poryv ledového vichru mi rve noční košili z těla……desítky  beztvarých rukou mi drásají kůži na nahém těle a ty šedavé ksichty mě koušou do krve a trhají mi maso………křičím…..strašně řvu….

„Zavolejte doktora Smrčku“ křičí sestra kamsi do prostoru dlouhé chodby.

Doktoru Smrčkovi se naskytl pohled, na který ho žádná škola nemohla připravit.

Sandra seděla skrčená v rohu pod umyvadlem a na škubajícím-se těle visely zbytky rozervané noční košile. Mezi cáry zpozoroval bezpočet krvavých šrámů. Její ruce se křečovitě oháněly po čemsi, jakoby od sebe něco odstrkovala a v uslzeném obličeji měla výraz absolutní hrůzy. Očima zběsile těkala po místnosti, ale nezdálo se, že by kohokoli vnímala.

„Dostane sedativum a přeneseme jí zpět do postele“ Rozhodl okamžitě Doktor Smrčka.

Zbytek noci proseděl u její postele a snažil se přijít na to, proč si Sandra vlastníma rukama rozdrásala tělo do krve.

Otevřela jsem oči, ale nedokázala jsem se v posteli vůbec pohnout. Tělo bylo jako z olova. Byla jsem celá v obvazech…co se to zase stalo??

Nad kovovou pelestí se v tetelivém světle vznášeli ONI…

Ranní slunce probleskovalo jejich duhovými těly bez pevných obrysů. Z malých tvářiček se na mě dívaly dva páry laskavých a všeobjímajících očí.

ONI se dívali a šeptali něco, čemu jsem tenkrát nerozuměla.  Tenkrát jsem ani nevěděla, kdo jsou, proč za mnou přicházejí a proč zas nečekaně mizí.

Dnes vím…..

Doktor Smrčka seděl za svým pracovním stolem a čekal, až mu z vrátnice ohlásí, že přijela Sandřina matka.

„Sandra má dnes dvacáté narozeniny“ řekl si v duchu a ve vzpomínkách se vrátil k oné noci před třemi roky, kdy měla Sandra jeden ze svých silných záchvatů sebedestrukce a on byl poprvé svědkem jejích nočních můr. Ještě ty záchvaty někdy mívá, ale už to nebývá tak zlé, jako tenkrát.

„Správná medikace sice zajistila, aby nebyla sama sobě tolik nebezpečná, ale areál tohoto ústavu už patrně neopustí“ pomyslel si doktor Smrčka  a smutně se podíval na  Sandřin sílící spis.

Telefon na stole se rozdrnčel a vytrhl ho ze vzpomínek.

V místnosti určené pro návštěvy stála u okna do zahrady paní středního věku a nervózně svírala papírovou krabici s narozeninovým dortem a malý balíček v barevném papíru.

Sandřina matka měla drobnou postavu, jemné ruce a tváři dominovaly utrápené a zároveň odevzdané oči.

„Dobrý den paní Kluková, Sandra je v zahradě“ promluvil doktor Smrčka za jejími zády.

„Dobrý den pane doktore, tak jak se dnes Sandra cítí? Je něco nového?“ Ptala se ho tak každý týden už tři roky. „Stále stejné paní Kluková, Sandra si žije ve svém světě světel a stínu. Myslím, že je jí tak dobře. Už na Vás čeká“  Usmál se na ní a vzal od ní krabici s dortem.

Společně vyšli na zahradu….

Seděla jsem pod starým ořešákem a pozorovala své duhové společníky, kteří se ladně pohybovali mezi listím a větvemi nad mou hlavou. Jejich průhlednými těly pronikaly větvičky a listy a ulpívalo na nich něco z jejich duhového třpytu. Každou chvíli se snášeli ke mně a když jsem k nim natáhla ruce,  položili si na ně hlavy a usmívali se na mě očima plnýma veselí a rozpustilosti.

Za plotem zahrady stála malá holčička a držela se masivních mříží. „Maminko, podívej, támhle sedí pod stromem anděl“

Podívala jsem se na holčičku visící na plotě a napadlo mě, jestli snad to dítě nevidí mé Duháčky…….. Slyšela jsem, jak jí maminka trpělivě vysvětluje: „miláčku, to je jen slečna v bílých šatečkách, to není anděl“  Prohlížela jsem si ústavní košili, ale šaty mi to nepřipomínalo.

Sandřina matka stála na pěšině mezi stromy a dívala se na svou dceru, která se smála, natahovala ruce nad hlavu a v sedě se mírně pohupovala dopředu a vzad…..dopředu…..vzad……dopředu….vzad.

Doktor Smrčka tam zůstal stát, podal paní Klukové krabici s dortem. Napřímila se, ve tváři se jí usadil veselý úsměv a vykročila přes trávník k Sandřině stromu.

„Ahoj andílku, všechno nejlepší k narozeninám“ zašeptala moje hodná máma a v ten moment se duhové postavičky s trhnutím vznesly a zmizely, jako když praskne mýdlová bublina.

„Ahoj mami, zase jsi JE vyplašila“

„Neboj andílku, ONI zase přijdou“  řekla a podávala mi narozeninový dort a jakýsi balíček.  Byla jsem trochu mrzutá, že mi JE vyplašila, ale nechtěla jsem jí kazit den a tak jsem se zakousla do dortu a vtiskla jsem mámě jednu šlehačkovou pusu.

Z barevného balícího papíru jsem vyndala krásnou, do kůže vázanou knihu, ale když jsem jí otevřela, byly tam jen prázdné listy….

„To je denník andílku“ řekla mi máma.

Den po svých dvacátých narozeninách jsem tu knihu otevřela a napsala jsem………..BYLO MI SEDMNÁCT, KDYŽ MĚ CHYTILI A ZAMKLI…….