Lechtivé pojednání I.
Jsem muž. Mám na to právo. A jako muž mám rád, když věci fungují. Není sice tak úplně pravidlem, že funguje vše, co dělám já, ale vyžaduji to samozřejmě zcela sobecky u všech ostatních. Když šlape auto, když šlape žena (třeba na kole kvůli celulitidě), když šlape redakce časopisu, do které tak trochu dělám, je to slast. A slast, tu já moc rád. Asi jsem slastofil. Nebo aspoň jedna moje část. Ba co dím část, spíše kousek. A ten kousek celý miluji. Ano. Přiznávám se. Jsem obětí svého penisu.
Můj úd je ztělesněním funkční mužnosti, proto si jej také náležitě hýčkám. Vzplanul jsem pro něj natolik, že mu podřizuji naprostou většinu svých aktivit. Jím, aby rostl, cvičím, aby byl silný, pravidelně ho venčím a pilně studuji, aby i on byl soběstačný a mohl sem tam myslet za mě. Často s ním také mluvím. Po večerech si čteme z Cosmopolitanů návody k ukojení žen nejrůznějšího pohlaví, a také politické otázky řešíme zásadně spolu. A máme v nich jasno. Až na Evropu. Já bych radši zůstal doma, ale on si pevně stojí za vstupem. Však by to také nebyl on, kdyby alespoň jednou za čas do něčeho nevstoupil. Že prý mají lepší kondomy a legální prostituci. Filuta jeden. Ale já ho chápu a plně respektuji. A vy to zkuste taky. Pokud porozumíte potřebám svého penisu, dáte mu volnost a ničím si jeho kamarádství nenarušíte, bohatě se vám odvděčí. Pozor ale na jakýkoli náznak odporu. Penis vás totiž na rozdíl od ženy nikdy neopustí. |