Zasaď strom, vychovej syna a postav dům, chceš-li se nazývat mužem, praví moudrost předků. Podařilo se mi vše, ale musím přiznat, že hlavně na třetí podmínku tohoto přísloví mě lidé, kteří mě znali z mládí, příliš netipovali. Vlastně ani já sám jsem si do určité doby neuměl představit, že bych vystavěl cokoliv obytného. Strčit mi do ruky cihlu, tak ji nejspíš ohnu, říkal jsem si. Takhle básničky, kytara, společnost, ale manuální práce? A přece domek stojí. Pravda, na dokončení drobných dodělávek už schází peníze, lidi a elán, ale v podstatě je hotovo. Bydlíme už v něm. Ty kličky na okna přišroubuji, až bude čas. Maňána.

Kouzelnou proměnu, která z humanitně zaměřeného intelektuálského pulce udělala zedníka, přidavače, tesaře a mnoho dalších řemeslníků v jedné osobě, obstarala havírna. Při ražbě tunelu jsem se jednoduše musel naučit od kopání jámy po svařování traverz téměř vše. Specialista ve štole většinou po ruce nebyl. Což se mi pak nesmírně hodilo. "Nikdy bych nevěřil, že tohle někdy uvidím," přiznal zaraženě bývalý spoluhráč z dorostu, když za mnou přišel do podzemí a při šalování betonáže sledoval, jak dvěma hmaty hravě zatáčím na palec silný rádlovací drát. Chce to jen grif a fortel. A dostatečně dlouhou dobu pod zemí.

Architekta dodala především moje fantazie. A fatální omyl úředníka. Toužil jsem po jednoduchém jednopatrovém stavení s obývacím podkrovím. Stavební úřad však striktně přikázal, že musím do proluky v zástavbě naší ulice vestavět stejnou haluznu, jaké v ní stojí snad z předválečných dob. Dvoupatrové neforemné vily, naprosto cizí mému vkusu a představám. Jenže přes úřední razítko nejede vlak, takže jsem sklapl krovky a pustil se naštvaně do díla. Měřič z národního výboru zaměřil základy a já kopal, míchal maltu, zdil. Až když jsem si stoupl na strop prvního patra a koukal přitom na sousedův balkon v druhém poschodí zvrchu, řekl jsem si, tady něco nehraje. Přišel chlápek ze stavebního odboru, skoukl to se mnou a zezelenal. Jejich geometr zaměřil staveniště o metr a půl výše než měl. "Postavte si to jak chcete, hlavně ať je to stejně vysoké jako ostatní střechy", rezignoval potom ouřada. Já si zavýskl a pustil se chutí a podle svých vizí rovnou do podkroví.

Takže jsem nakonec opravdu mohl tvořit k obrazu svému. Předtím jsme však ještě museli s přítelem projektantem sehrát povinnou frašku pro stavební povolení. On projekt jako namaloval, jiný stavař s potřebnou praxí to za flašku podepsal, aby bylo šimlíkovi učiněno po vůli. Po schválení se okamžitě celá složka ocitla v nejspodnějším šupleti a leží tam dodnes. Když formální autor přišel po kolaudaci na návštěvu, nestačil se divit. "Tohle že jsem někdy namaloval?" "Neboj, nenamaloval" uklidnil jsem jej popravdě, protože první opravdický plán vznikl až podle skutečné stavby po jejím dohotovení. To už jsem svedl nakreslit i já, stačilo budovu oběhnout s metrem.

Přímo ve štítě se skví další produkt mé spontánní tvůrčí metody, výklenek velikosti bedny od televize. Nikdo včetně mě neví, k čemu vlastně slouží. Když jsem zvedal komín, zjistil jsem, že mířím přesně doprostřed pozednice, nosného trámu střechy. Abych mohl sopouchem uhnout o potřebný metr, musel jsem svařit a podezdít nosnou konstrukci, která přitom jaksi mimoděk vytvořila tuhle niku. Mohl bych z ní udělat holubník nebo udírnu. Holubi už v ní několik sezón hnízdili, než jsem ji zakryl dvířky. Pro udírnu zase hovoří fakt, že stačí jen jednoduše prorazit vložky průduchu a zavěsit maso. Nechávám tuhle otázku otevřenu, uvidíme, zda ve mně časem zvítězí materialista nebo milovník zvířat.

Podobných otevřených záležitostí se v našem domě vyskytuje více. Čtyři stojaté fošny, které nesou stříšku nad vchodem, také trčí přes deset let k nebesům a čekají na nápad, jak je elegantně a vtipně zakončím. Uříznout je s okrajem střechy mi přijde trochu líto. To mohu udělat kdykoliv, ale třeba tím promarním příležitost k něčemu pěknému, zvláštnímu. I jeden z trámů podkrovní konstrukce ční ze štítu do zahrady a vyčkává na pointu. Kdybych jednou zřizoval hambinec, mohla by něm klidně viset třeba červená lucernička.

Má to logiku, budoval jsem domov veden vlastní myslí. A lidský mozek také mnohdy, pokud si neví s něčím rady, raději volí vyčkávací taktiku. Však ono to časem nějak vykrystalizuje. Chaloupka tak vlastně jenom kopíruje předlohu. Stejně jako v mozkových závitech v ní různé komnaty navštěvuji často, jiná zákoutí na své využití teprve čekají.

Nemám rád příčky, které rodinu rozeženou do jednotlivých cel, takže se její členové potkají v nejlepším případě jen u stolu. Proto jsem velmi obezřetně zacházel s prostorem. Podkroví vyplňuje kromě koupelny a malé ložničky veliký ateliér, který se v případě potřeby okamžitě, aniž bychom hnuli kusem nábytku, změní z obývacího pokoje na společenský sálek, pracovnu nebo sváteční jídelnu. Já mohu psát, manželka sázet kytičky a děti třeba čumět na video, vzájemně se nerušíme a přitom jsme spolu.

Snažil jsem se rovněž úporně využít každý decimetr plochy a nelitoval jsem i trochy práce navíc. Kde měla na schodišti stát čtyřicítka zeď, poskládal jsem cihly na stojato, položil překlad a získal tím vestavěnou knihovnu pro své verneovky. 

Stejně tak jsem usoudil, že pokud náš domov má opravdu vypadat k obrazu mému, nemůže mít kýčovité zábradlí z jeklu, drátu nebo palubek. Proto zdobí balkony, terasy i všechna schodiště stejně jako branky od zahrady moderní ručně kované zábradlí. Cirka sedmdesát metrů umělecké práce, pro normálně situovaného občana socialistického státu naprosto nezaplatitelná frajeřina. Možná, ale určitě vkusnější řešení stavebního detailu. "Když mlaskat, tak nahlas!" tvrdí ovšem naopak závistivci.

Tak se přece tenkrát stavělo, člověk si ulevil, jak mohl. Parkety, trámy a cihly jsem získal ze staré bouračky. Když jsem jednou odjel na jakési dvoudenní školení, poslali mou směnu zlikvidovat vysloužilou čtvrť. Hoši nelenili a všechny fůry přímo od bagru šikovali na naši parcelu. Po návratu jsem našel na zahradě obrovskou haldu materiálu, však ji celá rodina do úmoru přebírala a čistila několik týdnů. To byla úděsná makačka, doslova k zblbnutí, ale vyplatila se. Jednou jsem sice zkoušel ulevit si a pozvat na pomoc spoluhráče z hokejového mužstva, ale jen do té doby, než jsem si spočetl, že v přepočtu na vypité kořalky bych mohl mít pálené kvádry nové. I s dopravou.

Podobně rychle jsem vystřízlivěl z myšlenky zapojit do zdění svou četu razičů. Byla to sice veselá brigáda, ale po setmění leželo v základech víc opilých havířů, než cihel ve zdi.  Po téhle zkušenosti jsem raději bral na větší a odborné práce známé od fochu, meloucháře. Jen topení a plyn jsem zadal firmě. Jinak jsem chodil den co den sám nebo se synem Davidem a jedním, dvěma kamarády. A bratrem. Což bývala také velmi záživná odpoledne. Nezapomenu, jak mi dvakrát po sobě spadl do jámy s vápnem.

Některým úkonům se dnes člověk pousměje, jiným neuvěří. Máčeli jsme například čtrnáct dní do hnědé barvy tisíce eternitových šablon, protože jsme se rozhodli, že na naší vilce nechceme nic rudého. Ani střechu. Věřili byste, že se tenkrát dal koupit eternit jen šedý nebo červený?

Miluji v pokoji světlo. Proto jsem dům opatřil mnoha okny, střešními, sklepními i prosklenými štíty. Přivádějí nám do bytu východ i západ slunce. Trochu to vypadá, jako bych se chtěl maličko pomstít ženě za nějaká příkoří, neboť je jich celkem přesně dvaapadesát. Když vyčistí jedno týdně, nikdy neskončí,  v prosinci domyje poslední a v lednu může začít znovu. Nakonec se ale stejně o sysifovský úkol dělíme a když už se pustíme do okenních tabulí, tak rukou společnou.

Promítl jsem do výstavby také své podnikatelské plány. Už na šachtě v Příbrami i později doma v jsem si přivydělával tím, že jsem chodil masírovat do veřejné sauny. Proto jsem trpěl utkvělou představou, že si malou provozovnu otevřu i ve svém. Obětoval jsem garáž i část technického patra a vybudoval sauničku pro čtyři osoby s dvou a půl kubíkovým bazénkem a společenskou místností. Poctivě jednou dvakrát v týdnu jsem v poledne roztápěl pícku pro rodiny a uzavřené společnosti z řad podnikatelů a známých. Večer je pak obsluhoval, rozpékal sýr, krájel tlačenku. Vydržel jsem to dva roky, než jsem zjistil, že tudy cesta asi nevede. Provoz s bídou zaplatil náklady a poměrně velkou starost o čistotu a pohodlí klientů jsem vlastně věnoval zdarma na úkor rodiny i osobního volna. Teď si spustíme kotel jen pro vlastní pohodu, bazén nám v létě nahrazuje koupaliště a v potírně většinou sušívám hokejovou výstroj.

Čas, obvykle nejcennější hodnota, pro nás vlastně vůbec nehrál roli. Nic mě netlačilo, měli jsem kde bydlet. Neviděl jsem smysl práce v tom, že vše strhnu za jeden dva roky a život na tu dobu odložím stranou. Několikrát se mi sice podařilo prošvihnout výročí svatby nebo narozeniny ženušky, protože jsme se zapomněli zedníkem Slávkem u štukování, ale stihl jsem odehrát všechny hokejové sezóny, zapojit se s plnou vervou do listopadové revoluce a nakonec ještě přestoupit od krtků-tunelářů na radnici. Správně to předpověděly děti. Šestiletá Marta si hrála na první kupě písku a plánovala si, jak si zařídí pokojíček. "Jsi blbá, ti než to postaví, to už budeme dávno dospělí," uzemnil ji o čtyři roky starší David. Moc neprohádal. Dost mě štvalo, když jsme na jaře 1985 museli čekat, až naší ulicí projede Závod Míru. Teprve potom nám soudruzi povolili hrábnout do země. Frnk, frnk, za dvacet vteřin byli závodníci v čudu a my kvůli tomu mezinárodnímu sportovně-politickému kabaretu ztratili několik týdnů pro stavebníky nejlepšího času. Rozčiloval jsem se však zbytečně, stěhovali jsem se stejně nakonec až na podzim v jednadevadesátém.

Když jsem položil stropnice suterénu a zakryl sklepy, přišla odkudsi malá bílá kočička. Kde se vzala tu se vzala, prošla se po zahradě, okoukla terén a zůstala, dokud ji po několika letech někdo neotrávil. Dodnes si myslím, že to byla nějaká převtělená víla nebo zakletý polír, který jako pokání za ošklivý skutek přijal úlohu dobrého ducha naší stavby. Pokaždé mi přiběhla naproti, pozdravila mně a pak z povzdálí sledovala, co kutím. Povídal jsem si s ní, abych se necítil tak sám a pak jsme se podělili o gáblík. Ona mi za to nosila myšky a pyšně ukazovala koťata. Občas jsem se s ní pomazlil, odreagoval se od práce a ještě si v duchu říkal, Šmudlo, když se tady už teď, mezi hrubými stěnami, zalíbilo tobě, bude se tu určitě dobře žít i nám.