„Dlouho jsem neměl radost, jako mám teď. Přiznám se, že jsem si podvědomě zařídil tento víkend beze všech povinností. Co říkáte ještě dnes výletu do národního parku Nikko, který sami Japonci nazývají drahokamem přírodní krásy?“

Zářila jsem. Odjížděli jsme během chvíle. Stále jsme si měli co povídat. Jan san mi vypravoval o Japonsku, já byla neustále v údivu a občas se zmínila o domově, srovnávala, což v mém společníkovi vyvolávalo občas úsměv a občas údiv.

V Nikko jsme si šli prohlédnout pětiúrovňovou pagodu Toshibu Shrine, pak jsme ještě stihli mauzoleum prvního šóguna Tokugawy a obdivovali jsme se preciznímu umění japonských umělců 17. století. Projeli 20 zatáčkami, které jsou pojmenovány prvními znaky japonské abecedy. Byl to neuvěřitelně kouzelný výlet, nikdy jsem nic podobného nezažila.

Nevím, jestli na mě tak působila ta zdejší krajina, nezvyklé počasí, nebo můj průvodce. Ale právě tady jsem najednou cítila, že skutečně žiju. Že Život je krásný, přímo jsem vnímala jeho lehké dotyky na své tváři a mé oči se smály na ten japonský svět.

Jan san mě chvílemi učil Japonsky vyslovovat, já měla pocit, že mi jazyk dřevění a ne a ne pochytit správnou intonaci. Oba jsme se bavili mou neobratností, mlsali jsme japonské cukrovinky, které se mimochodem vyznačují tím, že se po nich netloustne. Doopravdy, Japonci při jejich výrobě používají mořské řasy a různé mně neznámé přísady, které okolo  nám známých kalorií jen lehce prošly.

Dodnes mám v paměti všechny ty zážitky, jakoby se odehrály včera. Nechápu, jak jsme to všechno mohli stihnout, ale cítila jsem takovou euforii, že nic nebylo nemožné. Nakonec jsme dorazili ke kouzelnému vodopádu Kegon, který padá z výše 100 metrů do zelenkavých vod jezera Čúzendži a který je počítán k 3 nejkrásnějším vodopádům na světě.

Čúzendži očarovalo i nás dva svou jedinečností a krásou. Je vlastně nejvýše položeným jezerem v Japonsku, obklopeným  zalesněnou hornatou krajinou. V blizoučkém okolí tu vyvěrají dokonce i vřelé termální prameny.

Zlákalo mě to. To kouzlo padající perlivé vody, její síla a průzračná čistota. Stojím úplně nahá pod vodopádem, energie kapek, řítících se na mou hlavu mi proniká celým tělem. Impulsy tříštící se vodní pěny mě předávají umění magie okamžiku. Mám pocit, že toto je prvopočátek života.

Natahuji k tobě ruku a lákám tě do vodního labirintu. Pojď, budu ti vyprávět o vůni vodopádu, o jeho hravosti. Vezmu tě za ruku a projdeme spolu tou vodní tříští, stačí jen chtít a podat mi ruku, víš to? Ta padající masa vody a její burácivý řev mě zcela opila svým kouzlem.

 Vidíš tu mlžnou vodní stěnu, která je všude okolo? Voní po touze a po neznámu. Vodní tříšť. Za chvíli ji prostoupí poslední sluneční paprsek a pomaluje ji duhovou barvou. Paleta neuvěřitelných snových barev v tónech mlžného oparu. Zabalíme se do té osušky, kterou náhodou objevím ve své cestovní kabele oba a znavení krásou se stulíme dole u paty vodopádu a budeme pronikat příběhem, který vodopád vypráví. Znáš ho? Nebo ještě ne?

 Příběh vodopádu je nekonečný a neuvěřitelný, dej si pozor, aby tě neobloudil svou výřečností.. Mě se to stalo, vodopád mě ovládl a já jsem nyní jeho součást. Mé představy se  rozeběhly po úzké cestičce k jezeru Čúzendži a já se jen usmívala. Tys chtěl vědět, na co právě myslím, a já ti začala vyprávět.

Najednou jsem ucítila, že mou ruku svírá tvá dlaň. Mým celým tělem stoupala tvá horkost a já věděla, že jsem tě hledala celý svůj dosavadní život. Najednou jsem chápala smysl toho, co včera bylo jen pocitem.  V hlavě se mi rozcinkaly na poplach rolničky zmatku a já věděla, že jsem nikdy v životě neslyšela krásnější zvonění.. Zvonění na poplach..

Zašeptal jsi jen: „Ženské srdce je jako ta nejhlubší tůň pod vodopádem Kegon, která je plná neuvěřitelných tajemství, víš tohle zase ty?“

Přestala jsem vnímat skutečný Svět a ocitla se ve světě pohádek a bájí, který jsem znala z dob, kdy jsem byla malá holka. Utrhla jsem stéblo trávy a zašimrala tě na bradě. Rozverně jsi mi pohrozil a v zápětí kýchnul. Bláznivě jsem se rozesmála.

„Jan sane, připadám si jako malá holka. Doopravdy, vzpomínám si na ty doby, kdy jsem si vymýšlela svůj svět, četla tajně pod peřinou při baterce barvité příběhy, které mě ovládaly a které kdesi hluboko zůstaly ve mně dodnes.“

„Nepovídej, skutečně dodnes?“

„Skutečně, copak tys nikdy nezažil, aby se ti nějaký příběh prolnul do skutečnosti? Chvíli se dívej do vody, není to zelenkavě modravá voda jezera Čúzendži, ale napěněná voda mořské pláně, která se právě začíná vařit, zneklidněná hladina se právě živoucně rozbíhá. Z modravých hlubin se hekticky vynořuje ufuněná příšera, kovově vydechne, krátce odfrkne a po chvíli se již na širé vodní pláni tišících se  mořských vln hravě kolébá Nautilus.

 Vysoký bělovlasý kmet mě pevně drží za ruku a vede mírně houpavým krokem vzhůru světélkujícím nitrem své lodi zázraků. Vím, že mě nepustí, cítím teplo a lásku toho sevření kostnatých suchých prstů, svírajících mou drobnou dlaň,  zvláštní jistotu bezpečí. Marně se snažím rozpomenout, kde a kdy mi takto někdo rozdával sám sebe, svou sílu a klid. Z tvrdosti jeho dlouhých bílých vousů se šíří nevtíravý oblak důvěrně známé vůně čerstvého tabáku.

Těším se na mořský vánek, jak rozcuchá dlouhé hedvábí mých tmavých vlasů, na břitký poryv svištícího chladu řízy, deroucí se od severu. Opět  uzřím široký sluneční úsměv, který mě zašimrá v nose a na kolem se pasoucí běloučké beránky tvarů na vybledlém brokátu oblohy...

Zavřu jen oči a nechám se kolébat svým dětstvím, budu se tesklivě tisknout k tomu záhadnému člověku, který pro mě tuto loď Návratů vynalezl.

 Chceš to zkusit také? Co ti brání? Není to obtížné, stačí přimhouřit oči a podívat se do slunce, podat ruku stařičkému kapitánovi a prosakovat  Časem zpátky do dětství..

Pamatuješ na výlety do bájné Atlantidy? Na tichost polorozbořených paláců a sesuté sloupoví prastarých chrámů, kam jsme si chodívali spolu hrát? Mimozemské přízraky nám vyprávěly pohádky a tišily náš hlad po poznání. Nedívej se tak, nesnesu ten údiv v odlesku tvých očí. Raději mi podej ruku a pomoz mi přelstít ten Čas..“

„Jsi čarodějka, skoro se ti podařilo, abych zapomněl na všechny starosti a jen tak se tu s tebou toulám přírodou. Je to zvláštní, nejsem tu poprvé, ale mám pocit, že teprve dnes to tu poprvé vnímám. Teprve dnes vnímám tu krásu tady v její hloubce. Fakt jsi sluníčko, netušil jsem to… Ale.. Doufal jsem. Toužebně jsem doufal, že ještě jednou ve svém životě potkám čarodějku Kirké, která mě na chvíli poblázní svým tajemným kouzlem.“ Prohodil lišácky a vjel mi rukou do vlasů.

Rozcuchané vlasy.. Smáli jsme se. Tys mi cuchal vlasy a já zavrávorala, klesla na koberec z trávy a dívala se vzhůru proti slunci do tvých očí.. Víš, co jsem v nich četla?

Xxxx

Ten večer jsem se již v Shinjuku v New city hotel nedívala se smíšenými pocity za odcházejícím mužem. Zcela přirozeně vstoupil do mého života stejně, jako do mého pokoje ve zdejším hotelu. Nemyslela jsem vůbec na nic rozumného, snažila jsem se potlačit všechny výstražné signály mého podvědomí a jen jsem se zcela oddávala svým nově nalezeným pocitům a nechala se jimi kolébat v jeho objetí.

Probudila jsem se najednou v katedrále snů. Touhou mi narostla křídla a já vzlétla až do síně pocitů  Života. Sladké vábení hvězdné oblohy ve mně rozehrálo smutné nokturno pozvolna odcházející  samoty. Má hvězdná Galaxie je tu ale právě teď. Tančím tou svou Galaxií, střevíčky poseté hvězdným prachem a v očích odlesky vzpomínek,  touhy.. Ovládá mě vůně divokého tymiánu a vzpomínky na zítřek.

Zašumělo to. Právě teď.. To jsem jen zkoušela pevnost svých nových křídel. Ráno jsem se narodila a večer umřu.. Do té doby chci všechno poznat. Celé věky jsem čekala na tenhle okamžik. Slyšíš šumění? Jsou to jen má křídla. A má touha toužící po poznání..

Mimoděk jsem si  setřela ten hvězdný prach s čela, promnula lehce oči a zamrkala. Najednou jsi tu na chvíli stál, ale možná se mi to jen zazdálo. Odlesk krásné vzpomínky.. Tak jak to bylo? Letmý dotyk tvých horkých rtů rozpoutal peklo vášnivého flamenga v mém nitru.

 S lehkostí tančím modrým šerem Galaxie a konečky prstů se snažím dotknout třpytu hvězd. Stříbrošedé přítmí mrazivého nekonečna. Myšlenky jsou jen fluidum pulsující v těchto galaktických prostorách.. Chci objevit krásu ledové země, její půvaby, něžnosti i zrádnosti, protože každá lákavá krása v sobě skrývá nějakou tajemnost. Možná, že i destrukci!

 Jen tak pohozeného, zatoulaného ledového krystalu se  dotkl tajemný sluneční paprsek vřelosti.. Rodící se křišťálová fontána skotačících krůpějí vykouzlila mlžný opálový obláček. Zastavila jsem se uprostřed svého tance a přiblížila nesměle ukazováček k vábivé tříšti mlhoviny.

 Mlha opálu mě obestoupila a já v ní nyní bloudím. Sama.. Podáš mi ruku? Kde jsi? Možná ti ale právě popadaly do očí barevné šupinky motýlích křídel. Víš, oči.. Umějí říkat víc než ústa slovy. Jen se vyznat v řeči očí. Odečítat pocity z pohledů, nevyslovená slova citu. Chci právě teď číst v tvých modrých očích a najít v nich tvou odpověď na mé otázky: 

„Tak přeci zkus, zda jsou tvá křídla dost pevná. A rozhodni se pro svůj let snů, někam, kam jsi chtěla, ale dosud to nešlo....“

Ten večer jsem odemkla zakázanou přihrádku svého nitra. Našla jsem stříbrný klíček od třinácté komnaty, svou tajemností burcující mou mysl. Nenech mě vstoupit samotnou, vezmi  mě, prosím, za ruku a opatruj ten stříbrný klíček, abychom nalezli i cestu zpět. Nebo půjdeme jen stále vpřed..? Třeba nalezneme další klíček. K další komnatě. Ale třeba již další klíčky nikdy nikdo nevyková.  Žijeme dnes, právě teď. Nač myslet na to, co teprve přijde?

V mé hlavě se hromadily pocity, otázky, myšlenky a já vnímala střídavě mrazivost zimy v tom parném létě i křejivý fén večerního vánku, rozpáleného zdejším podnebím. Prostě najednou ten reálný šedivý svět se svými povinnostmi zmizel a já cítila, že teď konečně žiji. Teď a tady, nemyslela jsem, co bude potom. Nejdůležitější byla přítomnost, nic víc.

Jen v jedné chvíli před usnutím jsi ospale, omámeně prohodil tu nevinnou větu: „A neříkej mi už Jan sane, jsem Jan, doma mi říkávali Jane, Jan san je japonské oslovení a ty jsi moje slaďoulinké pouto s domovem. Tak jenom Jane.. Ano?“ A já vnímala ten klid a bezpečí tvé blízkosti, to křehoulinké pevné pouto, které tu najednou bylo a já o něm měla panický strach přemýšlet. Protože, bylo to již hodně dlouho nazpátek, co jsem něco podobného pocítila.

Xxxxx