S a m u e l   G l o s e r

____________________________________________________________________________________

Přede mnou nic a za mnou nic nebo spíše jen prostor, kterého se nemohu nabažit, který mne obklopuje, až mne přepadají smíšené pocity, jako pocit neskonalého štěští až po strach z něčeho tak ohromného, co jsem si právě uvědomil.

 Sedím, pode mnou nic, nade mnou nic, vše je tak zářivé, tak živé, plné významu, cítím to, prožívám i můj srdeční tep, který se začíná zrychlovat, je mi nějak teplo a je mi příjemno…Už to zase začíná, začínám se propadat a ztrácet se v těch všech nádherných barvách duhy, barvách ze světel, ale jsem překvapen, mohu se jich dotýkat, jako z obrazu od Degase, ruku mám zapatlanou od barvy baletčiny sukénky, tak pastelově jemnné, radši tu barvu otřu do pláště, co by na to řekla má žena. Stále hloub se ocitám na slunečnicovém poli, žlutá barva ve mne probouzí radost a ten příval energie…už to asi nevydržím a to slunce, jen uřízlé ucho van Gogha stále nenacházím.

Myslím tím to levé. Musím si na ruce dávat pozor, mám je celé zapatlané od žluti(ale ne od slunečnic, víte já jsem přeci asi jen sukničkář a klaunce Cha-U-ke, tak té Henri de Toulese - Lautrec tu sukni ale vymaloval…)

UŽ nechci být v takovém horku, slunce mne unavuje a spíše mne bodá, tak silně a intenzivně mne bodá, jako tím nejostřejším nožem přímo do očí, které ještě toho chtějí spoustu vidět. Klečím na tom zeleném trávníku před žlutým polem a dlaněmi se snažím zakrýt oči a vydržet krvavý souboj ostré hrany toho nejsilnějšího paprsku a bělostného bělma.

…Že by voda. Voda, stín a splněná přání… Tak schválně lískový ořech a hostinu přesně tu jako od Gauguina, v té ovocné zahradě a víno, víc.. víc vína a děvek.

Voda. Voní, je tak čistá. Plnými dlaněmi si jí nabírám do dlaní a omývám si  svou zvrásčilou tvář, která přímo radostí křičí a řve, až příliš dychtivě, že chce víc, touží víc po osvěžení. Ale co to ?

Proč nemohu odejít?

TEĎ

Chci

to změnit

TEĎ

Luskám prsty a nic.Luskám láskam a nic se neděje.

Jsem ponořen ve vodě.

Jsem žena. Jsem žena, která umí dýchat pod vodou. Proč se to stalo?

Plavu nahoru a zpět, do strany zase ke dnu a nemohu se vynořit, jak hodně bych si  to přál, vynořit se! Ale nevím, kde je hladina, kde je dno, kde je východ, kudy bych měl vyplavat, kudy bych se mohl vysvobodit, nebo mám radši setrvat a vyčkávat?

Ani nevím, jestli se mi tahle situace, do které jsem se dostal líbí, je to zvláštní, inu řekněte, kterému muži( samozřejmě myslím tím, proč právě mně,  zestárlému, úspěšnému a zachovalému ) se podaří být ženou, výjimečně krásnou s dluhými vlasy, mokrou…spíše mořskou pannou uvězněnou ve vodě, ale musím podotknout ve sladké a přečisté vodě.

Ani do prava, ani doleva, ani dolu ani nahoru…nevím už kam, už jsem to všechno přeplaval.

Jsem v krychli. Musím být v krýchli! Jsem v krychli z vody, která má pružné zdi, mohu se dlaní dotýkat zdí, jako skla, zůstavají tam i mé otisky, mezi prsty mi protéká voda, dlaně si hoví, když otevřu oči, vidím NĚCO za tou mokrou zdí, ale je to spíše v mlze, je  to tak nezřetelné, jako žluté slunečnice, jako východ slunce, jako Monet a jeho Impression, soleil levant, po šesti panácích. Nevím, co to je, ale cítím, že to chci.

Já Sam, tak sám, jsem žena s dlouhými vlasy, v krychli, která se vznáší v prostoru..a obecenstvo mi tleská.

Snad.

TEĎ mi tleská.

A opona padá.

Ještě, že mohu ve vodě dýchat a vědět, že vše můžu změnit.

I vy se jednou určitě přidáte.

TEĎ.

Nebo až v okamžiku smrti, jak jsem si to právě uvědomil já,

Samuel Gloser.

____________________________________________________________________________________