|
Den O, Okamžik O -123 min.
Pouliční lampa popleteně blikne do tmy a zhasne. Z dálky sem doléhá hluk dopravy. Pak už jen vítr probírá listí v korunách kaštanů v malém parčíku přes ulici. Panty omlácených dveří malé špeluňky zaúpí hostům na dobrou noc. Vzápětí dýchne ven těžká vůně přepáleného oleje, kouře a zpocených těl a rozprchne se do tmy, než obtloustlý chlapík v propocené košili vpluje na chodník. Námahou zachrochtá, když těžce zdvihne paži, aby mu pod ni mohla vklouznout drobná dívka. V květnu takové horko! Otře si čelo do hřbetu ruky.
„Krám jeden, zase nesvítí!“
Tlumené zaklení se utopí v kaluži na kraji silnice. Jen hladké vlnky to pošeptají chodníku, když chlapík vykročí s dívkou dolů ulicí.
„Těšíš se?“
„Mhm,“ pípne dívka.
„Je obrovskej, nemáš strach?“
„Ne, nemám.“
Roh oprýskaného činžáku je vzápětí vystřihne ze scény.
Den O, Okamžik O -61 min.
U malého zaprášeného přístavku přilepeného ke zdi staré uhelné teplárny zastaví rzí okousaná fordka. Obrovitý chlapík v propocené košili se vysouká ven. Noc je tichá, jen lehce rozskřípaná nočním hmyzem. A vítr jemně pročesává hlavy několika topolů trčících na kraji zapleveleného políčka. Tlouštík práskne dveřmi, až se fordka odevzdaně zakymácí. Pak vystoupí drobná dívka. Vlasy má upnuté do dřevěného skřipce. Stáhne si sukni a strčí neposlušný pramínek vlasů za ucho.
„Můžem?“
Chlápek si s mlsným pohledem upřeným na dívčinu pohublou hruď otře pot z horního rtu.
„Mhm,“ pípne ona.
„Jestli máš strach, nemusíš to...“
„Nemám strach. Tak jdeme?“
„Dobře.“
Den O, Okamžik O -59 min.
Klíč zarachotí v zámku, dveře se rozlétnou a čísi ruka zašmátrá po hrubě omítnuté stěně po vypínači. Zápach plesnivých brambor a vlhkých zdí malinko couvne k rozklíženému schodišti kostrbatícího se kamsi do tmy před závanem čerstvého nočního vzduchu zvenčí. Žárovka zamrká do tmy a tlustá můra se malátně odlepí od stropu. S nekonečnou trpělivostí a zatvrzelostí doráží na sklo žárovky.
„Tak jsme doma...“
Masitý hlas se pomalu prokousá štiplavým zápachem. Nakonec někdo šeptem potvrdí ta slova odkudsi z tmavých útrob sklepení a je ticho. Těžké a studené ticho. Můra s plesknutím dopadne na zem. Vrní křídly a stále dokola opisuje dokonalé kruhy.
Když těžká bota dopadne na křehké tělíčko můry, jako když sešlápnete dozlatova opečený kousek listového těsta. Žarovka sykne a zhasne.
„Do prdele!“
Den O, Okamžik O -16 min.
„Do prdele!“
„Chceš to tam?“
„Aaaarrgh...dělej!“
„Ták...líbí?“
„Je obrovskej...píchej!“
Den O, Okamžik O -5 min.
„Musim čůrat.“
„Udělej to na mě, zlato...“
„Ty dobytku! “ Smích. „Kde máš záchod?“
„Dolu po schodech, první dveře vlevo. Pospěš si!“
Den O, Okamžik O -2 min.
Na několika matracích poskládaných v rohu tmavé místnosti leží rozvalený tlouštík. Místnost osvětluje jen jedna stojací lampa se zaprášeným stínidlem. Tlouštík zíra do stropu a škrábe se na obrovitém chlupatém břichu. Pak se natáhne a zvedne sluchátko telefonu ležícího vedle postele. Vytočí číslo a chvíli vyčkává...
"Nazdar. Úplně jsem zapomněl. Omluv mě u ostatních."
"Co blázníš, je středa."
"Středa?"
"No středa. Poker hrajeme každý úterý."
"Včera sme hráli?"
"Ty si úplně mimo. Volal sem ti včera, že to padá."
"Včera si mi...volal...?"
"No jas..."
Den O -1, Okamžik O -1593 min.
V rozlehlé prádelně je chladno. Jediná zářivka matně osvětluje vykachličkovanou místnost. Vzduch je prosycen těžce nasládlým zápachem. Obrovitý muž stojí široce rozkročen nad vanou přilepenou ve vzdáleném rohu. Přes okraj vany trčí do prázdna lidská noha. Sinalá pokožka potřísněná kapičkami krve. Na sobě má jen pogumovanou zástěru a chirurgické rukavice. Rytmickými pohyby pumpuje pravou rukou zanořenou do vody. Noha trčící přes okraj vany tančí pod taktovkou jeho prudkých pohybů. Po chvíli ustrne. Odkudsi zhora sem doléhá řinčení telefonu. Vytáhne ruku z vody a na kraj vany položí velký řeznický nůž. Svlékne zástěru a rukavice odhodí do plechového odpadkového koše pod umyvadlo. Dveře za ním zaklapnou a je ticho. Jen zářivka spokojeně vrní dál.
Den O –1, Okamžik O –1591 min.
„Nazdar. Tak dneska pokr padá. Olda nemůže. Práce.“
„Počkej, hrajeme preci každý úterý.“
„No a co myslíš, že je za den...he ?“
„Nekecej...jsem si to nejak splet...nojo, dyť já vra...ehm...makám v dílně každý pondělí,
někdy čtvrtek...včera mi do toho něco vlezlo...sakra...“
„No nic, tak hlavně že už si doma...jo hele, potřeboval bych s něčim helfnout, sedni do káry,
potřebuju odtáhnout jeden vrak...“
„Jasně, za dvacet minut sem tam...“
Den O, Okamžik O -15 sek.
"Nojo, máš pravdu, já úplně...nějak se mi to celý zmotalo, když jsi mi včera volal...do prdele!"
"Co...?"
"Do pr-de-le !!"
"Ty ses snad úplně..."
Výkřik! Táhlý úpěnlivý výkřik se roztříští chodbami. Pak chvíli klid. Tlouštík sebou trhne, když chodbou chvatně zapleskají bosá chodidla a prásknou dveře. Vytřeští oči a...
"Musím končit! Zavolám..."
"Co se to tam ksakru..."
Den O, Okamžik O +1 min 13 sek.
Venku je klid. Jen vítr dál češe ospalé topoly. V osvíceném rámu dveří někdo zapomněl stín. Chvíli tam nehybně stojí a zírá do teplé květnové noci. Pak se otočí a zmizí.
Den O, Okamžik O +10 min
V tmavé místnosti osvícené jedinou stojací lampou sedí u stolu mohutný chlapík. Nohy má natažené daleko před sebe. Tupě zírá do stěny a soustředěně upíjí z lahve pivo. Když se ozvou sirény, dlouhým hltem ho dopije, vstane a oblékne se.
| 
