|
| |
 |
Filosofovani pana Mráčka.
Autor: superbus () - publikováno 26.10.2000 (17:09:37), v časopise 26.10.2000
|
|  |
"Zažívám poslední dobou stále více podobných dnů", stěžuje si pan Mráček
v ztemnělé ordinaci svému psychologovi.
"Jsou si tak podobné, že ani nevím, jestli jsem vůbec ráno vstával a zda je již pátek či stále čtvrtek.
Není to snad ani tak tím, že bych každý den dělal to samé. Mám volnou pracovní dobu, stále jiní zákazníci,
jiné město, jiná práce. Stereotyp?…Ne, určitě ne! Tím jsem si jist.
Ani se nenudím. Práce mne baví, doma také vždy všechno trochu jiné. Děti rostou a mají ztřeštěné nápady,
manželka vypráví o práci… má toho moc, stále nějaké nové projekty a tak, ale najde si vždy na nás, tedy na děti
a na mne, čas. Jezdíme pravidelně na dovolenou, výlety do přírody, večírky u známých. Neustále se něco děje.
Tak proč, proboha, jsou si dny tak šíleně podobné? Každý večer, když usínám, připadá mi, že nejinak jsem
usínal i včera. Sice jsem ten den dělal něco úplně jiného a také večer před usnutím přemýšlím nad něčím úplně jiným,
ale vždy se tam nějak vetře ta dotěrná myšlenka, že "stejně jsi přeci usínal i včera!"
Snad je to vše jen tím, že člověk celý život usíná a zase vstává. Dělá ty věci stále dokola, protože se
bez nich neobejde. To, co je mezi nimi, může být stále jiné, ale poznamenané vědomím, že "večer jdu zase spát."
No, nezbláznil byste se z toho? Vás neubíjí ta jistota, že celý život budete pronásledován stále stejnými jevy
a situacemi? Že budete každý večer chodit spát, každé ráno vstávat? Že kolem vás bude hmota, vesmír,
že Slunce bude svítit a někdy zaprší?
Tragické, že se s tím nelze nic udělat. Když je člověk mladší, spoustu z těchto věcí si teprve uvědomuje a potřebuje
se jich nabažit. Ale na stará kolena je mu z nich nevolno. Pronásledují ho svojí stálostí a jen mu dokazují,
jak je nicotný, když celé svoje bytí bude nucen pobíhat mezi mantinely jako cvičená myš.
Není přeci naší lidskou podstatou, chtíti být svobodnými a ničím neomezenými? Ale víte, jak mi je,
když si představím, že jsou na světě věci, s nimiž lidstvo nikdy nehne? Že budeme stále ti samí lidé mezi
usnutím a probuzením, mezi nebem a zemí?
Chcete proti tomu bojovat a hledáte nějaké rozptýlení. Říkáte si, když už nemůžu přebarvit slunce na modro,
tak si alespoň najdu něco, v čem bych mohl být přínosem, a být tak pomocníkem lidstva na jeho cestě ke změně
všech omezení a stereotypů.
Přitom ale na sto procent víte o bezvýznamnosti vašeho červíčkovského počínání a ani několik miliard červíků,
nebude nikdy schopno, i kdyby se vrtělo sebevíce, změnit tenhle svět.
Tedy, změnit se nám ho daří, ale je to jen takový lidský makeup. Na jeho podstatu jsme krátcí. Známe ji,
dokážeme ji pojmenovat, ale tím to pro nás končí, tím je fatální a nepřekročitelná.
Je to jako být skvělý biolog a při tom se snažit změnit vzhled a růst rostlin jen tím, že vás bude zajímat jejich
nadzemí část a zcela opomenete kořeny, jako zárodečnou podstatu. Květina vždy bude něco přijímat,
bude růst a něco vydávat.
A v tom spočívá ubíjející absolutnost našeho bytí. Když mluvíme o bytí, ať už se o to, čím vlastně je,
přeme sebevíce, pojmenováváme tím jen to nezvratné, nepostižitelné, to nezměnitelné tohoto světa v tomto vesmíru.
Když si pak říkám, že "jsem", myslím tím jen "Já nacházející se mezi něčím nezměnitelným", "jsem" mezi
absolutními danostmi, "jsem" vězeň toho, co nemohu změnit, protože cokoliv změnit mohu, není mi autoritou
a změnu považuji za svůj výtvor.
Ale TO mnou naprosto neovlivnitelné, mi po staletí bylo a ještě zůstane autoritou potud, že si jako človíček
budu moci hrdě říci. "Já jsem."
Záleží vůbec na tom, mezi čím a kde?
|
|
|
