A marný to já mít nechci a tak jsem požádal boubelku o ruku. Pak, když mi ji dala, jsem žádal její rodiče, Františka a Ivanku. František se tvářil jako boxer a Ivanka jako tajemný had. Možná to bylo tím, že Franta boxer doopravdy byl, boxoval v Ústí první ligu, a Ivanka možná had nebyla, ale krásná ženská to teda je.

Po dvou hodinách zjihnul první František a s dávkou hereckého talentu předváděl, jak ho moje princezna počůrala a pokakala. Poté vyprávěl, jak ji přísnou výchovou vedl k pořádku a zodpovědnosti.

Docela jsem začal litovat, že jsem přistoupil na alternativu ženitby, jelikož boubelka zodpovědná nebyla, a hlavně o pořádku měla zcela jinou představu než já.

"Ahoj Filipe, jsem ráda, že jsi tady," úsměv a vypadal hodně sladce. Začalo mi být jasné, že je průšvih na cestě. Ivoire de Balmain ve vzduchu a klidné přítmí pokoje dával jasně najevo, že přijde vážné oznámení. Hlavou mi probíhají myšlenky na případné odložené dětí v dětském domově nebo nabídka, ať obydlíme kamrlíky v podkroví rodinného domu. Ta první alternativa nebyla tak hrozná jako ta druhá.

"Martini ?" závan suchého mne lehce probral z hypnotického stavu.

"Jasně, díky," usmíval jsem se, i když jsem nutně musel vypadat jak mentálně zaostalý.

U tchánovců mají pohodlné sedačky, ostatně na akci požádání o ruku jsem viděl, jak rozvášněný tchán předvádí let plavmo právě přes tenhle luxusní kousek starožitného nábytku.

"Filipe, jsi si jistý, že vyměníš staromládenecký život za manželství?" bombardování začalo, oběti vybíhají z krytů a Ivanka je roztomilou municí odstřeluje, jak vládní úředníci na papalášském honu na zajíce.

Samozřejmě jsem si jistý nebyl, ale řekněte to tchyni: "Mám ji rád, Ivanko."

"Já vím, Filipe, ale ty jsi nezávislý chlap, neodolatelný lev, víš, já nechci, aby naše malá trpěla, rozumíš mi...", rozuměl jsem docela dobře, ale nechápal jsem, proč chce odstřelit i mě.

"Víš, Filipe, když jsem tě potkala poprvé, hned jsem věděla, že se kolem tebe vznáší zvláštní aura démonického chlapa!" Teď lhala, poprvé mne potkala, když jsem dokončoval první pátrání po bodu G mé princezny. Docela hloupá poloha, princezna nahá, já napůl svlečený, ale v pozoru, a budoucí tchýně stojící nad svíjejícím se párem křičí: ´Franto, skoč do auta pro ty lahve s pitím!´

"Ivanko, přeháníte, jsem normální chlap, obyčejný samec."

"No právě, Filipe, jsi samec... a moje malinká je tak něžná, nechci, abys jí ublížil." Něco mi asi nedochází. Ivanka se usadila do polohy, která nebyla nepodobná fotografické gymnastice Kateřiny Kornové ze starého výtisku Lea.

"Počkejte, to je vtip? Skrytá kamera nebo co?", snažil jsem se z té situace prostě dostat, ale marně. Ivanka přešla od Kornové k Pergnerové, odmotala si svoji zavinovačku a předvedla mi nejelegantnější a nejrychlejší strip, jaký  jsem kdy viděl.

Let plavmo přes kanape byl jedinou formou úniku, ale Ivanka se nedala.

"Ale broučku, ty jsi roztomilej medvídek. Líbil ses mi vždycky a chci tě," zcela jistě byla zvyklá si brát to, co chtěla, a chápu Františka, že kaskadérská průprava byla nutná!

Než jsem si uvědomil, letěla košile do rohu a kalhoty se seznamují s peršanem. Sakra, jak z toho ven.

Chytil jsem jí kolem pasu a stiskl. Provedl jsem důkladnou jazýčkovou lobotomii, že se mi v náruči rozpustila jako levný nanuk. Povolila, no povolila, spíš upadla do agónie. Obklíčila mne, jak Tarzana liány v pralese, a na mě vyskočily z koketní podprsenky nádherné prsní dvorce s bradavkama postavenýma do pozoru, asi jako rota amerických vojáků před útokem na Bagdád.

Jemně jsem si ji ještě rozpálil v náruči a pak:

"Ivanko, skoč se osprchovat,  já tě chci celou...," poslušná jak velikonoční zajíček odcupitala do patra. Na schodech se ještě koketně otočila a všimla si mého mužství, které hlásilo poplach nejvyšší kategorie, a poslala mu koketní vzdušný polibek. Sakra...

Zmizela za ohybem... rychle košile... kalhoty... rychlé dopnutí a pálím ven. Jedním rázem rozrážím venkovní dveře a ....... prásk.

Probral jsem se ležící na schodech a nade mnou stál František: "Filipe, Filípku, chlape, já nerad, narazil si do mě. Jsi vzhůru?"

"Jó, jsem," dík, boule na hlavě byla děsná.

"Filipe, víš, prošel jsi zkouškou. S Ivankou jsem na tebe přichystal past, víš, já mám kus i manželku, nejen dceru."

Mrkal jsem jak zájezd blondýnek před Orlojem na Staroměstském náměstí.

"Promiň, chtěl jsem vědět, komu dávám dceru. Nechci do rodiny žádnýho kurevníka, víš, chápeš."

"Františku, jasně," dlaní jsem si masíroval vyrůstající parůžek a František si mě odváděl k mému autu.

"Nesmíš se mi divit, tvoje pověst a moje princezna, to byla nejdřív šílená kombinace, ale teď vím, že jsi charakter, dík, Filipe, a promiň," objal mě a políbil. Na rameni mi přistála dokonce slza.

Usadil mě do auta, jako bych byl miminko. Chlapsky plácnul do střechy, zamával a stál, dokud jsem neodbočil za roh.

V hlavě jsem měl milióny zmatených myšlenek, ale pak jsem si vlastně uvědomil, co jsem to chtěl, otevřel dvířka přístrojové desky a v ruce mi přistál balíček prezervativů.

Sakra, bude bezpečnější, když je budu nechávat v autě, raději. A dvířka bezpečně klapla...

Autor publikuje ve svém blogu Kostějův svět