V posledním slově první věty
schováno bylo prokletí.
Těch, kteří dokážou jen mlčet,
když někdo střílí do dětí.

V poslední větě této knihy
byla schována naděje,
že zítra znovu vyjde slunce
a potichu se zasměje.

Tiše, ale o to upřímněji,
protože neuslyší pláč.
Uslyší děti jenž se smějí
a mají umazanou tvář.

A zapomenout na vzpomínky
a nepodlehnout depresi.
Začít znova, začít od nuly,
zas holky tahat za vlasy.

Chci zapomenout na vzpomínky,
však jenom na ty zlé.
Avšak těžce třídit, co už přebral čas
a i to zlé bych musel zažít zas,
kdybych chtěl přebírat.