|
Bože, mně se snad rozskočí hlava! Jak já nenávidím hluk! Musím ven. Snažím se protlačit davem, ale moc to nejde. Konečně jsem venku. Hm, čerstvý vzduch. I když kouřím marijánku a beru LSD a všechny možný prášky už pěkně dlouho, pořád miluju čerstvý vzduch. Stojím před Mekkou - diskotékou tady v Praze. Nenapadá mě nic jiného, než jít do naší komuny. Určitě tam budou mít nějaký zásoby.
Nedávno, když jsem ještě bydlela doma, přišla za mnou mamka. Právě jsem dokouřila a větrala, když vešla.
Nic naštěstí nepoznala. Pořád si myslela, že nejsem pořádná hippies, že je to otázka pár týdnů, než se vrátím do zaběhnutých kolejí. Myslela, že se jen oblékám a češu jako hippies, ale nic jiného. Vlastně měla pravdu. Ale jen v tom, že je to otázka několika týdnů. JO. Trvalo jen pár týdnů, než jsem začala jet v drogách. Ze začátku jsem jen kouřila trávu a postupně přecházela i na prášky. Dodávalo mi to pocit neskutečné volnosti, svobody - neskutečné svobody. Připadalo mi jako bych uměla snad i létat.
No a prostě když za mnou máma přišla, chtěla si pokecat. Moc se mi do toho nechtělo, ale prostě jsem se musela přemoct.
"Tak Lindo, jak ti to jde ve škole?"
"Normálka."
"A co kamarádi?"
"V pohodě."
"A nemáš nějaké problémy?"
"Ne mami, nemám. Promiň mami, ale už musím jít."
"A kam?"
"Za kámošema do klubu."
"Vy se scházíte v tom zakouřeném klubu?"
"Hm."
"A to se nemůžete scházet jinde?"
"Hm. Už vážně musím."
"Do sedmi doma."
"Hm."
Když konečně odešla, byla jsem tak naštvaná až mi bylo zle. Vím, nechovala se špatně. Ale někdy zacházela se mnou, jak s malou holkou. A to už dávno nejsem.
Samozřejmě, že jsem nešla do klubu, ale do komuny.
Jako právě teď. Domů už jsem se nevrátila. Konečně jsem došla na tramvajovou zastávku. Za chvíli přijede tramvaj a doveze mě jen malý kousek od komuny. A tam se konečně uklidním. Je mi nanic z hlučného a divokého života. V podstatě žiju jako lidi z Pláže - tam, co hrál Leonardo Di Caprio. Bývával můj idol. Teď je můj idol Rik. Žije taky v komuně, ale mimo LSD a trávy bere ještě háčko... teda byl můj idol. Před měsícem umřel. Píchl si velkou dávku a už to nevydržel. Když o tom tak přemejšlím, mohla bych tak taky dopadnout. Ale já jsem si jistá, že dokážu přestat. Jenže taky možná ne. Možná, že tyhle mý dlouhý, vlnitý a růžema vonící vlasy a kytičkovaný šaty a pásečkový sandály,... možná mě budou držet. Možná nedokážu odejít od party.
Možná skončím jako Christiana F. z knížky MY DĚTI ZE STANICE ZOO. Jenže ta se zachránila. A nebyla hippies, jako já.
Už jsem u dveří hlavního domu naší komuny. Vstupuju dovnitř. Nadechnu se a cítím... marijánku. Už se zase začínám usmívat. Všichni ostatní už jsou pod párou. Denny mi podává zapálenýho jointa...
|
