K utišení
mění háv
a v bdění
sní o hlubinách,
ach v hávu
pavím, pravím vám,
sám sobě
není více znám.

A v peří rajky
kysne dech,
ech, ve zdech bují,
roste mech,
nechová zášť,
však brání svoji
spojitou výheň
v marném boji.

Či v brnění
a v lesku slunka
katatonických záchvěvů
krev pění
sněním divých snů
o bezezdném.
Že v hněvu stojí,
tu každým dnem
se nenakojí...

A hojí jizvy
pouze čas
zasutý někde mimo nás
a s trochou vůle
důlek v tváři
samovolně se nevytváří,
ach, maříš?
Parno je tu zas.

Ne v nitru,
ale na povrchu,
prchnu ti bystře,
mistře vzdychu,
protože neznáš moje kletí
nelézti lze ti
už jen mrchu.

Neohneš oheň,
nemá stání,
panicům povol,
dovol paní
zdánlivě kruté,
Brute, ty,
milovat všechny poety,
milovat svoje
temné kouty,

k čemu ti volat
na kohouty?
Poutníče světa,
cožpak znáš?
Co mi to vlastně povídáš?
Ach, dřív než dozní
pozdní věta,
po plamenech
už bude veta.