Na světě je mnoho věcí mezi nebem a zemí, které člověk nejenže nechápe, ale které prostě pochopit není možné. Jedna z nich je náhoda, shoda okolností, štěstí, pech, či jak jinak tomu lidé všemožně říkají. Ty nejabsurdnější situace, do kterých se můžeme dostat, dokáže napsat pouze sám život.

Štěstí v mém případě bylo, že jsme se nastěhovali s rodiči vedle Vaňků, všední to famílie ovšem s nevšední dcerou. Pech, pak všechno co se odehrálo dál.

Nějaký čas jsme se s Monikou otrkávali a já pomalu rozjížděl kolotoč tlučení klínů do neuvěřitelných obrátek. Výsledek mého cirkusového snažení na sebe nedal dlouho čekat a objekt mých tužeb přišel jednoho dne s banální hláškou:“ Sem se hodila marod, nechceš se stavit? Naši sou v práci“.

Věta vcelku holá však slibovala ukojit mé libido, což byl toho času ten nejdůležitější světový problém. Zbývalo vyřešit otázku pracovní doby a její zredukování o alespoň tři dny v tomto týdnu. Jelikož mé odpracované hodiny čítaly menší počet nežli návštěvy u závodního lékaře, bylo nutno inovovat klasickou výmluvu, o celkové slabosti a teplotě, v něco rafinovanějšího. Něco, co zajistí mé akci tu nejvyšší pravděpodobnost úspěchu. Monika pronesla, kupodivu vzhledem ke své atraktivitě a blond vlasům, vcelku geniální myšlenku: “Co takhle bolesti břicha a průjem“?

„No to je ono,“ oči se mi rozzářily.

„Sračka.“

Bylo rozhodnuto.

„Když budeš šikovnej a najdou ti nález ve výtěru, můžem pro sebe chytnou třeba i celej tejden.“

Ta věta mi zněla v uších jako andělský chór a v rozkroku bylo cítit podivné zhmotňující se pnutí.

Toho večera  se naši nestačili divit. Můj apetit překročil několikanásobně míru zvyklostí. Během odpoledne a večera jsem stačil zbodnout kromě týden starého leča, patnácti chlebů ála majolka, špenátu bez ničeho, deseti švestkových napůl zmrzlých knedlíků a litru kefíru ještě drškovku, guláš a hrachovou kaši.

„Uvidíš, ty se posereš“, komentoval mé snažení otec, aniž by věděl, že právě to je cílem mé snahy.

„Sem v práci nějak vyhládnul“, zněla má výmluva a z mrazáku zmizel polárkový dort.

„Nechceš si ho nechat radši na zejtra“

„Proč? Vždyť je jedno jestli se to smíchá venku nebo vevnitř“.

Následovalo pivo, kteréžto si otec šetřil na večerní Novoty.

„ To už ale přeháníš“, bránil svoji Plzeň a já si mezitím stačil nalít ještě dvojku vína.

Spát jsem šel s pocitem, že pro dobrou věc bylo učiněno maximum.

Ranní probuzení v očekávání.

Po otevření očí, padla má pozornost na svěrač. Jak velké bylo ale mé zklamání, že konečník nemá to správné nucení! Břicho normální a průjem v nedohlednu.

Ranní hygienické tance proběhly za neustálé horečnaté činnosti mozku, kterýžto se snažil co nejlépe vyhodnotit neutěšenou situaci a najít nejschůdnější východisko. Bylo již pozdě cokoliv dohánět vymýšlením dalších zběsilých kombinací, protože čas a střeva byly proti mě. Náhle mé oči utkvěly na pozůstatku včerejšího leča. V hlavě se zapálil malý plamínek, který čím dál tím více nabíral na mohutnosti, až mé hrdlo vítězoslavně vykřiklo: “Mám to, doprdele že mně to nenapadlo hned!“

V jednoduchosti je síla, vždyť i ty nejgeniálnější nápady a vynálezy byly vlastně primitivní. S pocity  Edisona, Nobela a madam Curie jsem pomocí injekční stříkačky a slabé bužírky zavedl infuzi silně zředěného leča do mého řitního otvoru. Stačilo jen ve správnou chvíli zatnout.

Cesta k závodnímu lékaři proběhla poněkud topořivě. Chůze nebyla tak přirozená jako jindy a čím dál tím větší starosti mi začaly dělat větry, způsobené včerejším gastronomickým záchvatem.

Dveře do čekárny jsem rozrazil jakoby v posledním tažení. Tak narváno tu ještě nepamatuji. Vytřeštěné oči silně podlité krví a mohutné křeče v oblasti břišní vypadaly přinejmenším na zásah nervově paralizujícím plynem. Lečo působilo pod tlakem větrů jako hydraulická kapalina, avšak svěrač zatím držel.

„Další“, zazněl andělský chór a já z posledních sil zamířil do ordinace. Lékař ohodnotil mé utrpení chápavým pohledem a po krátké výměně názorů mne poslal se setrou za plentu: „Udělejte mu výtěr Drahuško“.

To ovšem Drahuška netušila co ji čeká.

V mém břiše to doslova vařilo. Svlékl jsem si spodní část intimní garderóby a zaujal postoj sběrače jahod. Nic netušící sestra, se svým nástrojem zkázy, ke mně přistoupila v naivní důvěře. Snažil jsem se vše udržet v diskrétních mantinelech až do chvíle propuštění na toaletu, ale dotyk špachtličky do mého kaďáku způsobil katastrofu. Jako v posledních sekundách života se mi v hlavě promítlo vše, co bylo včerejšího večera spořádáno, včetně implantované dávky leča. Větry se staly náloží a špachtlička roznětkou. Erupce byla strašlivá. Sestřin úhledný stejnokroj přestal být úhledným a ona sama ztratila již navždy důvěru v tyto úkony lékařské vědy. Země se pohnula…..