"Co je to za hluk?" zeptala jsem se sestry.
"Ále... v čekárně už nemohou poslouchat starého Míku. Zase tam deklamuje ty svoje vize!"
"Vezměte ho honem do ordinace, nebo to za chvíli nezvládneme," poprosila jsem ji, i když chtít od ní, aby udělala něco, co se vymykalo jejím zvyklostem, byla ode mě vyložená troufalost.

Pan Míka vešel dovnitř nakloněn pod tíhou svých osmdesáti osmi let, opřený o starou rodinnou sukovici. Byl značně rozrušený, z očí mu tekly slzy a to znamenalo, že nás čeká dlouhá rozmluva. Nedokázal se už vyrovnat s absolutním nepochopením okolí. Nerozuměl tomu, proč lidé nechtějí slyšet pravdu, proč se mu vysmívají a bývají na něj zlí.

Věděla jsem, že nedávno ovdověl a od té doby žil sám. Ale ne, on vlastně nikdy nebyl sám, ani na chvilku ne. Z toho právě pocházelo jeho celoživotní trápení i štěstí.

"Dobrý den, tak jak se dnes máte? Jdete si pro léky?" zeptala jsem se s nadějí v hlase, že se náš rozhovor bude ubírat trochu normálním směrem.
Nebylo mi souzeno.
"Víte přece, že mě hlídají ty mí dva duchové, jak mi vždycky řeknou, co bude... Tak já jsem měl dřív zakázáno někomu něco z toho říkat, ale teď už mi dovolili leccos lidem prozradit. I když to není stejně moc platné, protože kromě vás a doktorky Vendulky mi vlastně nikdo nevěří. Myslí si, že jsem blázen."

"Pane Míka, co hlava, netočí se vám ? A nebolí vás něco ?" pokusila jsem se opět zvrátit situaci.
"Oni jsou se mnou pořád, oba dva. Povídám si s nimi pravidelně. Teď je tam s nimi dokonce i moje manželka. Má špatné svědomí, že mi celý život ubližovala, a proto mě nemůže opustit."
"Aha," řekla jsem a přes jeho protesty jsem ho vyšetřila, abych zjistila, že dnes má opravdu hodně vysoký tlak a srdeční arytmii.

Potřebovala jsem ho odvést na internu, ale nechtěl se hnout z mé ordinace. Ještě mi zřejmě nestačil sdělit všechno, co měl.
"Já nikam nepůjdu, to je zbytečné, kdybych neměl své duchy u sebe, už bych tu stejně dávno nebyl. Oni mě už tolikrát zachránili, před gestapem, před komunisty, když mě soused udal... Vždyť jsem vám to vyprávěl. Já přece vím, kdy umřu, a nebojím se .S tím vy stejně nemůžete nic udělat."

Poslouchala jsem ho trpělivě a on se pomalu začal uklidňovat, už pozapomněl na pohrdání ostatních pacientů v čekárně, kterému byl díky svému vyprávění ještě před chvílí vystaven, a celkem už ochotně, i když s pobaveným výrazem na tváři, se nechal odvést na interní vyšetření.

Kolegovi jsem ho předávala s velkými obavami. Já sice znám pana Míku už dvanáct let a udržuju s ním a jeho strážnými anděly dobré vztahy, silně racionální myšlení internisty by však mohlo přinést problémy. Měla jsem strach, aby opět neskončil na psychiatrii, kde už byl a stejně mu nepomohli. Bylo by smutné, kdyby tam musel strávit zbytek svých dnů a ztratil tak důvěru i ve svého posledního spojence mezi lidmi.

Kolega samozřejmě za chvilku telefonoval přesně s tím doporučením, kterého jsem se obávala. Internista v existenci duchů ani andělů neuvěřil, a to i přes podrobný výklad pana Míky, zato určitě začal pochybovat i o mém duševním zdraví.

Nakonec jsme se domluvili, že pacient přijde na kontrolu za týden. Proti tomu však zase protestoval pan Míka. Vysvětloval, že osmého prosince má umřít a stejně tu nikdo nebude. S úměvem pak ještě doporučil internistovi, ať kontroly ostatním pacientům domlouvá raději až na dobu po svátcích a spokojeně odešel.

"Máš v obvodu dobrý exoty," sděloval mi pak kolega s úšklebkem u oběda.
"Jo, to tedy mám, ani bys nevěřil," souhlasila jsem.

Uplynul týden.
 
"Paní doktorko, máte telefon," křikla na mě přes přivřené dveře dneska už nejmíň podesáté sestra.
"Míková, dobrý den. Víte, já... chtěla jsem vám říct, že dědeček dnes v noci doma zemřel..." ozval se smutný hlas ze sluchátka.

Podívala jsem se rychle na kalendář. Osmého prosince...

Zůstala jsem koukat na tu číslici připomínající nekonečno postavené na hlavu a vzpomínala, co mi to vlastně ten pan Míka ještě prozradil?

Pak jsem vytočila číslo interny, abych kolegu usadila.
"Jé, pan doktor nepřišel, v noci ho odvezli se slepákem," vysvětlovala rozčilená sestra.

Rozhlédla jsem se kolem sebe, jestli nezahlédnu nějaký stín. Zdálo se mi, že ne.