|
Vasylyj měl sen. Zdálo se mu, že je velikým mužem.
Bohužel se probudil.
Znovu si, jako každý den, zopakoval svou oblíbenou průpovídku, aby se uklidnil:
Slova, jež říkám,
Jsou tak snadná k pochopení,
Tak snadná k provádění!
A přece není na světě nikdo,
Kdo by je dovedl chápat,
Kdo by je dovedl provádět.
Nepomohlo to.
Co tak dnes budu dělat? Jít někam mezi lidi? To už tady bylo. To je nuda. Známe to. Chvilku bych do někoho ryl, on by se pak na mě, kdybych měl dobrý den, třeba i naštval. Tak dlouho bych ho otravoval, až by pochopil, že jsem ze všech největší řečník a hlava. Jenže pokaždé se to nepovede. Třeba by mě ignoroval. Nedejbože. Vasylyj se zakabonil.
Tak co tedy podniknu? Někomu zatelefonovat, třeba i víckrát za sebou? To není špatná zábava. Nemám ale telefon a běhat do budky kvůli své neodbytné potřebě otravovat lidi? Ne, to mi za to nestojí.
Že bych tedy zase, jako tehdy, zašel za sousedkou a řekl jí, že po ní pátrá policie? Že ji už po domě sháněli, zvonili všude? Nezaslouží si ta ženština nic jiného, jak ona jen sprostě nadává! Jenže tohle jsem už udělal a moc otravné to nebylo. Tak co kdybych sousedovi vyhodil pojistky? Hm, zamručel Vaska, jenže on by asi přišel, i když je to obyčejný prostoduchý hlupák, na to, jak to spravit. Tudy cesta nevede.
Už to mám! Vasylyj se podrbal na bradě a v poklopci. Proč jsem si jen pořizoval ten internet? Že si budu listovat ve virtuálnímm tisku? Ale houby! Stojí tady počítač a jako by na mě volal: Pojď, připoj se někam, Vasyku! Hezky se vetři do nějaké té debaty a pěkně zostra tam plácej nesmysly! Zpočátku přátelsky, a pak, pak trošičku zatlač na pilu, chvilku medově, potom řádnou dávku jedu. To zvládneš!
Vasylyj už už zapínal počítač, ale nezapnul.
Proč zrovna dneska ťukat do klávesnice? Stejně to není úplně ono. Nevidím přitom toho druhého. Neslyším ho, jak se rozčiluje a hezky dopaluje. To pak nemá tu správnou šťávu.
No tak nic. Vasylyj se zamračil a unaveně zavzdychal. Nějak mi docházejí nápady. To je ale otrava, jsem poslední dobou nějak bez invence. Ach jo. Ach jo.
Tak co tedy? Vasylyj chvilku dumal. A co takhle toto? V šuplíku je hodně prášků, hezky je sním. Tak a ještě je zapít. No a už jen čekat. Ano, ano, ano, jsem konečně se sebou spokojen. Už to slyším, jak o mně říkají: To byl takový otrava, že otrávil i sám sebe. To bude krása. Je to takové dokonalé, takové čisté.
Jsem nejotravnější otrava po sluncem. To je ale nádherný pocit, řekl si Vasylyj, a znovu ulehl do postele. Čekal, kdy si pro něj přijde smrt.
Zdálo se mu o veliké, rozlehlé místnosti, uprostřed trůn a na něm on. Vasylyj, car. Jediný, kdo směl rozhodovat o životu a smrti všech poddaných.
Když se probudil řekl si:
Slova, jež říkám,
Jsou tak snadná k pochopení,
Tak snadná k provádění!
A přece není na světě nikdo,
Kdo by je dovedl chápat,
Kdo by je dovedl provádět.
Vasylyj se rozhlédl, ale nikoho neviděl. Nic neviděl. Pomalu i ta mlha kolem tmavla. Chtěl si zopakovat znovu svou průpovídku, ale už si ji nepamatoval. Dostal strach. Asi jsem něco pokazil, řekl si. Ale co? A pomalu se ztatila. Poslední otázka, která se Vasylyjovi prohnala hlavou. Zbylo jen černěčerno.
|
