|
Ručička s halasným cvaknutím přeskočila na jedenáctku. Ještě pět minut a další den za kasou bude ten tam. Začal jsem pomalu skládat pracovní zástěru, když se u dveří rozdrnčel zvonek. Poslední zákazník. Usmál jsem se, že by starej Matouš z Nádražní? Vždycky zapomíná a na poslední chvíli se došourá pro něco k večeři.
Protáhl jsem se, nasadil vlídný úsměv a prošel závěsem ze skladu za pultík. Byl vidět jen malý nosík a světlounké vlásky. Musela si stoupnout na špičky. Chvíli se na mě dívala velkýma šedýma očima.
“Máte hodně desetníků?”
Desetníky?
Otevřel jsem klíčkem kasu. Leželo tam pár dvaceťáků a desetník jen jeden.
Bolelo mě pomyšlení, že pro ni nemám víc než jeden desetník. Zmohl jsem se jen na nejisté zakroucení hlavou.
“Tak děkuju, to nevadí!” svit z očí nezmizel. Obrátila se a odcházela.
Vzal jsem desetník a spěchal otevřít dveře. Už se natahovala na kliku. Podřepl jsem.
“No!” vykouzlil jsem ten nejlepší úsměv, co jsem jen uměl.
“Jeden tam byl.” zaleskl se na otevřené dlani.
“Pro štěstí…” zmizel jí v kapse.
Otevřel jsem dveře a zamával. Se zvonem na věži jsem zavřel obchod a odcházel domů. Do ulic přicházela noc. Lampy začaly nazelenale svítit…
Pomalu ubíhal den za dnem. Už to bylo týden, co jsem si tu malou spletl s starým Matoušem z Nádražní. Ten už nikdy nebude mým posledním návštěvníkem. Nemusím čekat, až se ozve šouravý krok jeho “důchodek”. V úterý zemřel. Bude mi chybět.
Chtěl jsem si odskočit domů na oběd. Už jsem otáčel cedulku s nápisem POLEDNÍ PAUZA, když jsem viděl, že je zase tady. Byl jsem připraven. V polici seděl sáček desetníků. Pro ni.
Nemusel jsem vrtět hlavou, že v kase cinkají jen desetikoruny a pár drobných.
Když přišla, vysypal jsem na pult všechny, co byly v sáčku.
Zeširoka se usmála a podala mi dvoukorunu, abych ji rozměnil.
Odpočítal jsem je a shrnul do papírového kornoutu. Neptal jsem se na co, měl jsem za to, že je to přísně tajné.
Stejně mi to nedalo a místo oběda jsem se nenápadně loudal ulicí za ní.
Na zemi se každou chvíli zaleskl desetník. Už mi jich pár chrastilo v kapse. Nakonec se mi někde ztratila. A žádný další desetník jsem nenašel. Vrátil jsem se do obchodu a žaludek mi ten malý výlet vyčítal. Zhltl jsem pár rohlíků a otevřel.
Když jsem došel večer hladový domů, s klíčem se mi z kapsy vykutálely desetníky. Dneska už podruhé jsem je posbíral. Bylo jich devatenáct.Počkat! Pak mi to došlo.
Další dny jsem nechával na pultě pytlík s dvaceti desetníky a zpoza závěsu sledoval, jak mizí v těch malých dlaních.
A jednou jsem napsal na kousek papíru obyčejné “PROČ?”
Když podruhé dveře brnkly o zvonek a ona vyběhla na ulici , našel jsem na balicím papíru:”LIDEM PRO ŠTĚSTÍ…”
| 
