|
jednou pravda ukáže se,
uvidíš,můj příteli,
nikdo neví, co kdo říká,
dáváme si úkoly,
tvoje hlava asi, příliš velká je,
k pochopení všedních věcí,
jako chůze po poli,
nepochopím, kam tak spěchaj,
utečou své vlastní duši,
nepoznají jistotu,
vždycky dělaj cizí věci,
nikdy, co už zkusili,
snad se stydí za své chyby,
nezkusí to podruhý,
cítili by se, asi, trapně,
že jim prsty uhoří,
to už ani nevadí,
takový je totiž každý,
už si ani nevšimne,
že otce svého předhoní.
píšu tu už jenom z nudy,
hlava mě hned rozbolí,
a znovu,
půjdu běhat po poli.
|
|
|
