takhle bys neměl ani na ulici

kdyby tě někdo potkal

v tomhle stavu co by si myslel

vůbec radši nelez ven

řeklo mi do tváře zrcadlo

a jak jen můžu zůstat tady

v těch zdech a když ze všech stran

roste a svírá ten dav stínů

za každým rohem cítíš

odehrávat se tragédii

ty ale nejsi doopravdy smutnej

hraješ svůj zájem i vztek

- ale podle očí jsem mrtvej!

už nikdy nechci zažít

ten pocit když jsem to vyslovil

zrcadla mluvívaj zvonivě

ale to moje má jinej hlas

štěká jako nějakej nácek

ve stříbřenkové chodbě před cimrou

červ fronty na Mici (bičující)

anebo Kiki (bičovanou)

spojenej tabákem v dechu a v potu

na konci znova zavřít oči

před strojeností těla dole

(zoufale jedno kterou si vybere)

pak zmítání tak málo milostné

a tak moc podobné hmyzímu zápasu

některým pavučinám říká povyražení…

a pořád nic než hra za hrou

COPAK JE TO VŠECHNO JEN SEN?

chodby se větví před krysami

a až zabloudilec začne klít

zohaví se panickou hrůzou

pevnej zvuk slov – rozvaří do kňučení

                       *

                       *

                       *

tak přesně jako tenhle zmrd

tak přesně mluví moje zrcadlo!

už nikdy v životě si nechci

vzpomenout na ten pocit

když si prohlížím sebe sama

a o tom že jsem mrtvej

nejdřív nevím a pak už jo

v tomhle stavu se stejně nedovoláš

rady času – čas není

nálady vzájemně rozpíjený

prstem v ledových květech

zahrady v rámu kreslím cestu