„Vše, co šlo odnést, bylo ukradeno.“

   Petr si musel ještě jednou přečíst větu, která originálním způsobem uzavírala popis výzdoby farního kostela. Když se přesvědčil, že ho skutečně nešálí smysly, zavolal na Pavla, ať se jde také podívat. Stáli pak společně u prosklené vitrínky s navlhlými, zkroucenými fotografiemi a nemohli odtrhnout oči od zašlého strojopisu odhalujícího pohanskou podstatu českého venkova.

   S jakou lehkostí se svezl kamsi do bláta tenký závoj křesťanské morálky, který ji překrýval, když bylo potřeba projevit trochu věrnosti a odvahy k přidržení se boha. Rozbitými okny unikl duch svatý a ze stánku zasvěceného kontemplaci se stal dřevník, kde si každý mohl vzít palivo do kotle nebo materiál na stavbu prasečího chlívku. Šlichta chrstnutá do koryta z posvátných prken hnedka víc chutná.

   Dřevo kdysi uloupené lesu se tak v dalším dějství rozptýlilo po širém okolí a Petr s Pavlem se jen dohadovali, kde všude skončily posvěcené částečky božího majetku. Scházeli pomalu z kopce, na kterém stál zanedbaný kostel, a hledali v ulicích nevinně se tvářícího městečka stopy svatokrádeže. Nemá sloupek podpírající plaňkový plot takový zvláštní trpitelský výraz? Nelámali světici v kole, které zdobí stěnu lufťácké chaty?

   Petr ani Pavel navzdory svým biblickým jménům nevěřili v existenci všemohoucího, a tak nebrali svoje pátrání příliš vážně. Přesto je bavilo dovádět až na samou mez nemožna důsledky, které přečin proti církvi svaté mohl mít pro Lužici, tak se totiž ten kacířský městys jmenoval.

   „Určitě jsou prokletý,“ vyjádřil svou obavu Pavel.

   „Jo,“ zasmál se jeho druh a ukázal na muže, který stál na žebříku a sundával ze starých, šedých latí opršelé střešní tašky. „Musej za trest bloudit po světě jako věčnej žid. Támhleten chlapík už začíná balit barák, pak ho naskládá do auta a pojedou zase na další štaci. Aby všichni viděli, jak skončej bezvěrci…

   Jak skončí ti, co zradili boha.

Zpřetrhali kořeny, které je spojovaly s jejich krajem, a tak se z nich nutně museli stát tuláci bez domova. Omšelé škodovky v bezmezné marnosti projíždějí zemí a hledají místo, kde by mohly složit svůj náklad těžkého svědomí. Ale nikde nedojdou jejich majitelé odpočinku, neutišitelný neklid v duši donutí politováníhodné venkovany znovu naložit naloupené bohatství na přívěsné vozíky.

   Kartónové krabice s mešními nádobami omotají provazy, aby nevypadly ze zahrádek, zabouchnou dveře a jedou dál. Dlouhá kolona přetížených aut blokuje silnice a řidiči, kteří ji míjejí v protisměru, nervózně pokukují do zpětného zrcátka na přízraky mizející v záři zapadajícího slunce. Jen zvolna vyhasíná na sítnici červeň koncových světel, ještě pomaleji znamení zatracenců.

   PHN 06-66.

„Sokolovna je nafukovací,“ zapojil Petr do své odvážné teorie i budovu, kolem které právě šli. Poklepl nohou na uzávěr kanalizace, zapuštěný do rozbitého chodníku před jednopatrovým domem s mohutným průčelím a ozdobným nápisem TJ Sokol Lužice nade dveřmi, a vysvětlil tu převratnou technologii.

   „Otevřou ventilek a vypustěj z ní vzduch, protože rozebírat takovejhle barák by trvalo děsnou dobu. A všichni cvičenci po ní musej v rámci tréninku povinně skákat, aby se to urychlilo.“

   Měli by si raději pospíšit na vlak, a přesto Pavel zůstal stát. Rozhlížel se pozorně po vesnici a pátral, čím by mohl Petrovu imaginaci trumfnout. Před jeho očima Lužičtí bourali telegrafní sloupy a namotávali vedení na obří cívky. Vykopávali kanalizaci, přidělávali podvozek na prodejnu Jednoty. Nechávali tu jen odpadky a hroby těch, kdo zde zemřeli.

   „A dopravní značky,“ doplnil Pavel svou představu. „Budou přece mít nový na tom kusu silnice, kolem kterýho rozestavěj svý baráky příště. Vytahaj jen ty bílý cedule, co označujou začátek a konec vesnice.“

   Sbalili takhle celou Lužici a vyslali ji na další úsek její prokleté cesty. Ta zábava jim vyšla tak akorát na nádraží, kde už vrčel motorák do požehnanějších krajin. Vyběhli po schůdcích a usadili se na temně rudé sedačky volného oddělení. Petr si s úlevou natáhl uchozené nohy, Pavel se opíral o umakartový stolek a nespouštěl z očí stmívající se krajinu.

   „Musí to přece někdy skončit …,“ prohodil trochu záhadně.

   Petr se na něj podíval a čekal, zda bude pokračovat.

   „Je přece nesmysl, aby pořád takhle jezdili,“ dočkal se dalších Pavlových slov. Byly překvapivě vážné. “Někdy to musí skončit, někdo jim musí odpustit. Křesťani přece pořád mluví o lásce a odpouštění.“

   Smířlivá slova přerušilo písknutí výpravčího. Motorák se s trhnutím rozjel a na opuštěné stanici zůstal jen muž v uniformě, který se s profesionálním steskem díval za odjíždějícím vlakem. Když vlak zmizel v ohybu trati, otočil se a zašel zpátky do své ztemnělé kanceláře. Nerozsvítil, zůstal seděl potmě a chvíli bezvýrazně hleděl na protější stěnu, na které slábly poslední odlesky dne