|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
|
Tiše poutník na skále vysoké stál a v tajmenou hleděl dál. Dálka mu slepě pohled oplácela. On zvednuv oči své v nebe temné, spatřil třpyt hvězd zářivých a tak mu napadlo: Ty hvězdy mrtvé jsou a přec vidím jejich svit, to podobné je jak mé milenky mrtvé cit. Cit ten já cítil, když zakopal jsem ji v hrob a přišlo mi, jak slyšel bych struny přetrhané tón. Ten cit stejně jak struna ta se chvěl a jak struna prasklá švihne, stejně tak bolel ten cit. A když na rov její hlínu jsem navršil a oči k nebi obrátil, zalekl jsem se. Luna, jindy bledojasná v den ten rudě planula a jen ji spatřil jsem. Jasný svit hvězd pohaslých mrak těžký překrýval. Znovu obrátil oči své poutník k obloze a zalekl se podruhé: Luna zas barvu krve měla a hvězdy náhle vidět nebylo. V jezeře hlubokém a temném jen luny odraz vidět byl. A poutník náhle spatřiv bledou ruku jak vztahuje se k němu a do lůna zemského zve jej. A s povděkem on pozvání to přijal a ze skály osamělé do hlubiny jezerní vrhl se z výšky a v lůno zemské se ponořil.
|
|
|
