|
Noc si mě podala.
V šíleném tobogánu
zmítá mnou sem a tam,
z kravaty pustí mě
až pozdě k ránu,
protože jsem tu
bez tebe
tak sám.
O příď mé postele
se příboj tříští,
vlny mnou smýkají
jak na bojišti
rozbitou bárkou
v kleštích uragánu,
z něhož mě spánek
vyrve nejdřív k ránu.
Z přívalu slané mořské pěny
skrz naskrz jsem už propocený,
únavou a strachem,
že v tom vlnobití
můj maják na obzoru
příliš slabě svítí.
Můj maják,
bóje, která mě tvým hlasem
před bouří, mlhou, před nečasem,
k přístavu, k sobě vede
a tím brání
mému ztroskotání.
|
