když do tmavomodra

psávat toužila přese stromy

někdo přišel a přebrodil její ruce

noc pod otisky

nezní

řekl a mezi větvemi začlo se sbíhat

na stovky kaluží...

nikdy nemyslívala na návraty

když louskala oči černé do buchet

trávy zarůstání zdálo se

vyprávět prasklé slunovraty

a bláto nikde nevidět

myslím že po sto slepých letech

uvěřila zas v krajinu

pro vlasy vzdala se zaplétání

pak sedala na tabulovém vrchu

kamenem sama zhojená

přesto za nic nevyplakala by

že tichem vzplála

hnědozelená