|
| |
 |
|  |
|
Momentka
Sobota. Jako obvykle návštěva..jen tentokrát ne u živých, ale u zemřelých.
Babička a dědeček budou mít radost, že jsme na ně nezapomněli, drnká mi maminka na city do telefonu. Mluví se mnou jako s dítětem, přesto, že i do mé tváře se natrvalo přistěhovalo pár vrásek a ve vlasech nacházím stále častěji štříbřité poslíčky stáří a moje duše je za ta léta vybavena značným cynismem. Bráním se nostalgii a smutku....
Proplétám se mezi spoustou návštěvníků hřbitova a přes své špatné orientační schopnosti nacházím hrob prarodičů vcelku snadno. Jenže..co to?...někdo neznámý na něm již hospodaří. Horečnatě přemýšlím, jestli je to nějaký šílenec, který pro potěchu své duše zkrášluje cizí hrob nebo je to snad nějaký utajený příbuzný, nějaký levoboček, tajemství naší rodiny? Hubený mladík s bejsbolkou na hlavě zatím zády ke mně čile okopává odolné trvalky a umně rozkládá chvojí. Tak já nevím, půjdu sem radši později? Nebo ho upozorním na jeho omyl? Ale přece umí číst jména na náhrobní desce, takže potud snad mýlka žádná. Přece tady nebudu hodiny korzovat po hřbitově, než neznámý dokončí zahradnické úpravy..ještě bych mohla vypadat jako zlodějka dušičkové výzdoby. Seberu odvahu a jdu tam, ehm, jak mu to jen řeknu, to bude...
To byla...moje ostuda! On je to táta!! Naposledy jsme se viděli před týdnem, to je trapas, nepoznám vlastního otce! Slabá omluva, že jsem ho nikdy neviděla okopávat kytičky, tak proto mi ani nebyl nějak povědomý. Radost ze shledání byla oboustranná. Duši mi trochu sevřela lítost, jak vnímám své nejbližší, že jsem si snad nikdy neuvědomila, jak je táta věkem hubenější, že si ho chci asi držet v paměti jako toho úžasnýho svalnatýho pěknýho chlapa, a všechny změny vytěsňuji z vnímání.
Přiložila jsem ruku k dílu, pohovořili jsme o mém psovi, o dceři (jestli tam fakt děda s babičkou byli, musely jim vstávat vlasy hrůzou) a všechno bylo v pohodě, do té doby, než se na nás obrátila paní, pečující o hrob ob dva hroby dál. Zničehonic na nás začala mluvit, že jí manžel zemřel nedávno, pohřeb stál 22.000,- Kč že mu to tady hezky vyzdobila, výzdoba přišla na 4000,- Kč a teď to tady není, někdo to ukradl. Upírala na nás planoucí oko s takovou vervou, až jsem se lekla, jestli nás nepodezírá z krádeže. Začala jsem ji chlácholit a se zájmem jsem zjistila, že mám v tomhle schopnosti ne nepodobné matce.Ač jinak plachá, na paní jsem vychrlila , že jo, že to je hrozný, že se furt krade a co je dneska levný (velmi objevné) a že ten hrob má i tak krásnej (šmarjá, co může být na hrobu hezkýho?!) a že manžel je určitě rád, že na něj myslí (žvaním jako máma) a že je důležitý mít naše blízké hlavně v srdci a....no, bylo to dlouhé, bylo to hrozné a bylo toho dost. Mimochodem, při informaci o ceně pohřbu mi blesklo hlavou, že se teda musím ještě dlouho ohánět, abych si naspořila na poslední věci člověka. Ach jo, pomalu jsem se začala propadat do pochmurné nálady. Paní naštěstí zmlkla, zřejmě utlučena mojí výřečností a já se s tatínkem rozloučila, abych se odpotácela o pár hrobů dál. Tam to bylo ještě lepší. Opodál se totiž oháněly smetáčkem a hubou dvě paní, pro něž návštěvy a kritika rovů příbuzných a známých byly životním koníčkem. Těžko v jejich přítomnosti tiše rozjímat a věnovat tichou vzpomínku zemřelým.
"Martičko, viděla jsi ten jejich hrob? To je hrůza, každej pes, jiná ves, ten obklad je hroznej, každej kámen jinej, jak to mohli Jarouškovi udělat?"
"Jo, voni jsou divný, jim na tom tak nezáleží, a přitom, jestli to Jaroušek vidí, v hrobě se vobrací, odkázal jim úplně všechno."
"Tak, tak, to jsou lidi, prachy seberou a pak je jim líto dát tátovi aspoň pěknej kámen na hrob."
"Já tady koukám na tu statici, ta je pěkná, že jo? Já myslela, že nevydrží a vidís, vona jo. Akorát ten břečtan kapku seschnul, ale to otrhám a bude to zase dobrý."
"Ale koukej, u sousedů zase nikdo na hrobě nebyl, ty kytky tu držej jen silou vůle, měli by přijít aspoň otřít desku."
........ a tak pořád dokola, na plný pecky probraly hrob Haničky, Janičky, Jiřinky a Martina. Nu což, odklidila jsem listí, položila věneček, zapálila svíčku a zamyšleně kráčela pryč, když tu mě ještě zasáhl jedovatý šíp:"A tahle taky, ani hrob pořádně neuklidí, vidíte co tam vokolo zbylo napadanýho listí?"
Cestou ještě potkám chlapce, co se slzami na tvářích stojí u hrobu, blýskajícího se novotou. Letmý pohled na náhrobek - úmrtí letos, dožil se 47 let...aha, asi tatínek, chudák, a chudák kluk, ach jo.
V televizi zpráva o tom, jak se pořád krade na hřbitovech, Rath zůstává prezidentem ČLK, záložáci vyrazili na pochod,...
Tak mám zase jednu Památku zesnulých za sebou.
|
|
|
