O egu

................................

Usadila se do rohu slepé uličky. Chudák ulice mžourala očima snažíce se něco pochytit a větřila nosem, jenže stejně neměla ani páru o tom, co se v ní děje, jelikož byla slepá.

U rohu se jí choulilo takové malinkaté klubíčko, připomínalo to trošku kuře a celé se to třáslo. Vzala to do dlaně, přičichla k tomu. Hořce to vonělo po mandlích a upíralo to na ní svá malá očka.

„Kdo jste?“ zeptala se.

„Já jsem vaše ego. Už jsem tak malé, že se co nevidět rozpadnu na prach,“ odpovědělo to.

„Chudáčku. Setkali už jsme se někde? Mám pocit, že vás neznám,“ zjišťovala.

„To víte, že se známe. Jen jsem bývalo v trochu lepší formě. Úplně jsem změnilo vzhled. Mám novou image,“ a na důkaz toho se opět zaklepalo.

„Nemáte hlad? Nemám vás vzít někam na jídlo? Znám místo, kde dělají výbornou pizzu,“ snažila se pomoct.

„Ne děkuji, to nebude nutné,“ slušně odvětilo.

„A čím to, že jste tak malé?“ podivila se.

„Ale to víte, špatně mě živí,“ povzdechlo si.

„Vždyť vám říkám, že vás klidně vezmu na jídlo. Peněz mám dost, to není nejmenší problém,“ nabízela se.

„Promiňte mi, já pizzu nerado. Živí mne vaše myšlenky. Musíte o mne víc přemýšlet.“

„Vynasnažím se.“

„Musíte být přesvědčena o své vlastní velikosti a já porostu s vámi,“ dodalo.

„Já a veliká se svými 158 centimetry?“ divila se.

„Tohle mi nedělejte. Vidíte, už jsem zase menší. Myslelo jsem především duševní velikost.“ Odkašlalo si „Tedy, alespoň ve vašem případě.“

„Já nejsem duševně veliká, nebo jak to myslíte.“

„Auu! Nedělejte mne ještě menším, prosím vás. Podívejte se na sebe. Vysnila jste si dokonalý příběh. Tak dokonalý a propracovaný, že byl k nerozeznání od reality a časem se pro vás doopravdy tou realitou stal. Vždyť to samo o sobě je důkaz. Dokázala jste o mnoha věcech přemýšlet, což je dnes již dávno zapomenuto. Nepřijímala jste skutečnost tak jak je, snažila jste se zamyslet nad tím, proč tak je a jestli je to správné,“ lichotilo jí ego.

„Nechte toho, sám dobře víte, že to děláte jen proto, aby jste povyrostl, a nemyslíte to upřímně. Jste tak zištný, že se nestydíte. Dělat něco jen za účelem nějakého zisku. Fuj!“ pokárala ho.

„Vy mě zase záměrně ničíte. Víte, že na tom, co říkám, něco pravdy je, ale odmítáte si to přiznat, protože mě chcete vymazat z povrchu zemského a zabít mne. Je to od vás dost kruté. I vy byste se měla stydět,“ vytknul jí.

„Nechci vás zničit. Neumíte uznat cizí názor. Vaše chování je prvoplánové.“

„Cože? Vy neumíte uznat cizí názor!“ zaječelo ego.

„Nebudu se s vámi dále bavit. Vypadáte jako chomáč špinavé vaty. Ubožáku.“ Urážela ho.

„Cože?! Kdo je u vás chomáč vaty? Koukněte se na sebe, vy krávo. Jste neschopná něco udělat, tak jen sníte a přitom vy byste to mohla dokázat, ale jste na to moc líná!“zakřičelo ego.

Už před tím bylo stále menší a menší a to, co teď udělalo, by se dost dobře dalo nazvat sebevraždou. Tím, že se neovládlo, urazilo ji, zahubilo samo sebe. Jeho tělíčko se otřáslo v drobné explozi, která ho následně rozmetala na prach. To bylo to poslední, co z něj zbylo. Hromádka prachu, tak velká, že by se v pohodě vešla na čajovou lžičku..............................................................